Bill Jeffers

Bill Jeffers

Agentka Nelly 054. Miláčku, už je to tady

Na posteli se neklidně ze strany na stranu převalovala rusovlasá dívka.

Až k bradě byla přikrytá slabounkou dekou, pod kterou se rýsovaly zřejmé kontury jejího bezchybného těla. Po dalším prudkém trhnutí těla se jí přikrývka svezla s ramen a odhalila dívčino levé ňadro, mistrovský kousek přírody. Rusovláska se potila a drobné krůpěje na její sametové pokožce vypadaly jako ranní rosa. —

V krásném obličeji se smyslnými, plnými rty se odrážela stopa strachu a nepokoje. Víčka zamžikala a napolo se otevřela. Pod nimi se objevily vystrašené oči a z dívčina hrdla se vydral stísněný výkřik.

V jedné sekundě byla Bonnie Marchová vzhůru a posadila se na posteli. Jemné, rezavé vlasy jí splývaly po mléčně bílých útlých ramennou. Přes čelo se jí svezl neposlušný rudý pramínek a ona ho už tisíckrát opakovaným pohybem odhodila zpátky. Vyděšeně se rozhlédla kolem.

Zazvonění telefonu ve vedlejší místnosti ji vrátilo do reality a pomohlo jí urovnat myšlenky.

„Bože můj, naštěstí to byl jen sen,” zašeptala. Jenom sen?

Telefon znova zazvonil.

„Terry!” vykřikla Bonnie Marchová, odhodila deku a vyskočila z postele. Když běžela ke dveřím, její lehounká noční košile za ní plápolavě vlála a omotávala se kolem drobných kotníků. Bonnie rozrazila dveře a vběhla do obývacího pokoje.

V protikladu k hypermoderně vybavené ložnici s oválnou vodní postelí byl interiér tohoto pokoje zařízen starožitným nábytkem různých stylů. Telefon stál na vykládaném psacím stole před tepanou vázou s kyticí žlutých růží.

Rusovláska vytrhla sluchátko z vidlice a zadýchaně se ohlásila.

Nikdo neodpověděl. Bonnie Marchová zklamaně zavěsila. Roztržitým pohybem odhodila z čela pramínek vlasů a vzala ze stolu fialovou stužku, ležící vedle vázy. Když její pohled zavadil o krásné žluté květy, které jí předevčírem daroval Terry Reed, její neklid ještě vzrostl.

Jako by cítila přicházející pohromu a srdce jí díky tomu tlouklo o pár taktů rychleji.

Začala si stužkou svazovat rudou záplavu vlasů a jak zvedla ruce, její velká a pevná ňadra se tím pohybem ještě trochu vztyčila. Průhledná noční košilka se jí vpředu na chvíli rozevřela a odhalila další část té okrouhlé nádhery, kterou obepínala. Dívka se otočila a odcházela zpátky do ložnice. Najednou zazvonil telefon znovu. Rusovláska se zarazila a podívala se přes rameno. Srdce jí divoce tlouklo. Chvíli nerozhodně stála a pak přistoupila ke stolu. Ruka, která sahala po sluchátku, se nervózně chvěla. Bonnie Marchová ho zvedla až poté, co se ozvalo další zazvonění.

„Haló,” ohlásila se roztřeseným hlasem.

„To jsem já, Terry!” zaznělo ze sluchátka.

„Bože můj,” vydechla Bonnie, „co se děje?”

„To se chci zeptat já tebe. Volal jsem už asi přede dvěma minutami. Zdáš se mi nějaká rozrušená. Jsi v pořádku?”

„Promiň, jsem trochu vedle. Něco se mi zdálo?” „A o čem?”

„O – o tobě. Pronásledovali tě. Viděla jsem, jak tě našli a vrhli se na tebe, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Když jsi jim nechtěl dát, co chtěli, zastřelili tě.” Bonnie se celá roztřásla.

„Ale lásko moje, jenom ti trochu povolily nervy. Kde je ta rozhodná novinářka, kterou vždycky představuješ?” Terry Reed se chraplavě zasmál, ale ihned se zase vrátil k vážnému tónu. „Dávej pozor, nemám moc času. Asi budu muset zmizet. Myslím, že mi jde někdo z newyorského podsvětí po krku. Někdo už tuší, že mám v rukou něco, co by…”

„Tak přece!” přerušila ho dívka.

„Žádný strach, miláčku, je to jen moje domněnka. Každopádně musíme být opatrní.”

„Proč mi neřekneš, v čem máš zase prsty? Co tím tajnůstkářstvím chceš dosáhnout?”

„To nemůžu. Bylo by to pro tebe příliš nebezpečné.” Odmlčel se, pak pokračoval:

„Pamatuješ se na tu obálku, kterou jsem ti minulý týden dal? Otevři ji, kdyby se se mnou něco stalo! Nebo ne, počkej! Nechci tě do té věci zatahovat. Předej její obsah jednoduše jedné mojí známé. Jmenuje se Nelly Moorová.”

Bonnie trhla hlavou. Uslyšela na chodbě nějaké zvuky. Nechala klesnout ruku s telefonem a naslouchala. Zase se něco ozvalo. Za dveřmi bezpochyby někdo byl. Po krátkém zaváhání vzala Bonnie do ruky celý aparát a kočičími kroky se plížila ke dveřím. Sluchátko opatrně přidržovala mezi hlavou a ramenem.

Volnou rukou stiskla Bonnie kliku. Zprudka otevřela dveře. Její smysly byly napnuté k prasknutí a očima pátrala po chodbě.

Ta však byla prázdná a dveře vedoucí na schody evidentně zavřené.

Kráska v noční košilce si oddychla a ulehčeně přivřela oči. Telefon držela ve výšce prsou, sluchátko tiskla pevně k uchu.

„Zatraceně, co se stalo?” rozčilil se Terry.

V tom okamžiku se zpoza dveří vysunula ruka s pistolí. Bonnie na ni nevěřícně koukala. Pak konečně pochopila, že se nejedná o žádný přelud. „Miláčku, už je to tady!” vydechla vyděšeně.

Naštěstí se nedala snadno zastrašit a už v příštím momentu dveře bleskurychle vší silou zabouchla. Ozval se bolestný výkřik.

Pistole padla na zem. Objevil se rozložitý muž a s obličejem zkřiveným bolestí se držel za zápěstí.

Bonnie byla všechno jiné než profesionální bojovník s gangstery, ale díky svému zasnoubení s policistou Terry Reedem se lecčemu stačila přiučit.

Ještě než se gangster stačil vzpamatovat z prvního útoku, zvedla Bonnie telefonní aparát a praštila ho s ním vší silou do hlavy.

Muž po tom nečekaném úderu silně zavrávoral.

Bonnie se hbitě sehnula pro pistoli, která se válela kousek od ní na podlaze, a namířila ji proti vetřelci.

K výstřelu už nedošlo. Gangster byl jedním skokem u dveří, rozrazil je a byl venku.

Bonnie se rozběhla za ním na schodiště, ale pak si vzpomněla na své sporé oblečení a zastavila se. Chvilku pak nečinně přihlížela, jak muž utíká. Bylo slyšet úprk se schodů a zvuk toho dupotu se stále vzdaloval.

Rusovláska došla vznosnou elegantní chůzí zpět ke dveřím. Až pak se projevily následky právě přestálého nebezpečí a hrůzy. Zbraň jí samovolně vypadla z ruky a kolena jí změkla jako pudink.

Bonnie musela sebrat všechny síly, aby byla vůbec schopná sebrat ze země telefon a dojít zpátky do obývacího pokoje. Nějakým zázrakem se spojení nepřerušilo a Terry byl ještě na drátě.

Bonnie mu rozčileně líčila, co se stalo a hruď se jí přitom divoce vzdouvala. „Je to horší, než jsem čekal,” ozval se tiše Terry.

„Proč to k sakru neřekneš svým kolegům?” láteřila Bonnie. „Proč nás oba tak bezdůvodně ohrožuješ?”

„To – to ti nemůžu říct, lásko. To, co mám, je v rukou policie prakticky bezcenné. Něčeho tím může dosáhnout jenom soukromá osoba.”

„Ale ne, když bude mrtvá,” odsekla suše dívka. V jejích modrých očích se blýskalo.

„Miláčku, nikdo tě určitě nechtěl zabít,” pokoušel se Terry svoji snoubenku uklidnit. „Oni na mě chtějí přes tebe jen trochu přitlačit.”

Bonnie Marchová položila sluchátko zpátky do vidlice. Měla toho právě tak dost. Došla ke dveřím vedoucím na chodbu a zatarasila je botníkem.

Když se pak náhodně podívala z okna, upoutala ji černá limuzína, která stála před domovními dveřmi. Člověk, který stál vedle auta, jí nebyl neznámý.

Byl to gangster, který na ni předtím mířil zpoza dveří.

Terry Reed se na svou snoubenku nezlobil. Sám by nechtěl být v její kůži. Přemýšlel. Má k ní jít?

Ne, rozhodl se, to teď nemá smysl. Je na čase, konečně do toho zasvětit někoho dalšího.

Terry přitom myslel na Nelly Moorovou. Ta neobyčejně atraktivní dívka se znalostí němčiny, francouzštiny a ruštiny se k tomu hodí nejlépe.

Před očima se mu objevil její obličej. Bylo jí asi pětadvacet, měla modročerné vlasy, uhlové oči a dostalo se jí od matičky přírody ideálních ženských proporcí.

Terry Reed byl jedním z mála těch, kdo věděli, že luxusní děvče na telefon dělá jenom jako krycí manévr. Asi před rokem mu pomáhala řešit těžký případ z vyšší společnosti. Trochu s obavami vytočil číslo 2-0-0-0.

Nelly se ozvala ihned. I přes telefon vyzařovaly z jejího hlasu erotické výboje, schopné zasáhnout každého muže, který se s ní někdy už setkal.

Terry řekl svoje jméno.

„Cože, kapitán Terry Reed?” vydechla Nelly překvapeně. „Ano, jsem to já,” řekl Terry stísněně. „Co se děje?”

„No – po telefonu ti to říct nemůžu.” „Okej, kde bydlím, víš.”

Terrymu spadlo se srdce tunové závaží. Když vyšel z budky, pozorně se rozhlédl na všechny strany. Kolem panoval čilý ruch. Zamíchal se do davu na chodníku a takto kryt došel až ke svému vozu. Vytáhl klíčky.

Ani nestačil odemknout, když za sebou ucítil zvláštní pohyb. Zpozoroval ho ale příliš pozdě. Do zad se mu zavrtalo něco tvrdého.

„Žádný zbrklý pohyby!” zasyčel ten někdo za ním. „Nastup!”

Terry nedobrovolně zapadl za volant. Muž ho postrčil na sedadlo spolujezdce.

Kapitán Reed toho muže ještě nikdy předtím neviděl. Chicagský slang nižších vrstev ale okamžitě prozradil, že za normálních okolností je pole jeho působnosti určitě mimo New York.

„Co ode mě chcete?” zeptal se kapitán.

Gangster se poťouchle zasmál.

Terry si všiml, že jeho auto poveze novou sestavu. Muž – aniž by ho spustil z očí – otevřel všechny dveře, aby mohli nastoupit jeho komplici. „Tak, a teď vybal ty zápisníky!” „Jaký zápisníky?” zeptal se Terry nevinně.

Chlapík, který seděl za ním, bleskově švihl rukou ve směru jeho hlavy. Terrymu se zatmělo před očima a ucítil, že kůže na jeho spánku tomu úderu neodolala. Po tváři mu začal stékat čůrek krve.

„Slyšeli jsme, o čem jsi mluvil s tou kočičkou, takže jsme v obraze. Jestli nebudeš rozumnej, nebo když u tebe nenajdeme to, co hledáme, předhodíme tě k žrádlu supům. Pak vtrhneme do pelíšku té tvojí dívenky a dopřejeme si trochu povyražení.”

Terrymu se hlavou honily horečné myšlenky. Co má dělat? Tváře gangsterů vyzařovaly nepříjemnou chladnokrevnost. Ne, tihle chlapíci se moc dlouho nerozmýšlejí. Měl jen onu jednu možnost: získat čas.

„Nemám tu věc u sebe.”

Na jeho hlavu dopadala další brutální rána pěstí. Terry stačil v poslední chvíli trochu uhnout. Pěst zasáhla ucho. Zvedl na obranu levé předloktí. Další rána. Ne, s těmihle typy nebylo radno si zahrávat. Musí udělat, co chtějí. Beztak by u něho ten zápisník dřív nebo později našli.

Váhavě sáhl do náprsní kapsy své bundy.

Pravačka muže vedle něj opět bleskurychle vystřelila, chytla ho za zápěstí a zkroutila mu ruku.

Terry zkřivil obličej bolestí.

„Žádný triky!” varoval ho gangster za ním a přitlačil mu do týla ústí revolveru. „Právě vám ten zápisník chci dát,” sykl Terry. „Přeci víte, že zbraň mám v pouzdře u pasu.”

Chlapíci ale v ostražitosti nepolevili. Ten vedle Terryho mu odstrčil obě ruce a sáhl mu do náprsní kapsy sám.

Když odtud vyndal černou ohmatanou knížku, oči těch zabijáků se radostně rozzářily. Muž v ní začal nedočkavě listovat.

„Fakt!” šeptal přitom ulehčeně. „Denník Sonnyho Clarka. Tady si prý všechno

zapisoval.”

Pozornost mužů se na chvíli soustředila jinam a ten okamžik Terrymu stačil. Loktem odmrštil ruku s revolverem muže za sebou a sáhl po kličce dveří. Ze zbraně vyšel výstřel, který byl díky namontovanému tlumiči skoro neslyšitelný. Kulka ale prolétla ven střechou auta. K dalšímu výstřelu už nedošlo. Ještě skok a Terry se zamíchal do davu na ulici.

„Nechte ho běžet!” houkl chicagský maník na své komplice:

„Ještě si ho najdeme.” Poklepal na zápisník. „Hlavně, že máme tohle!”

„Co měl vlastně za lubem ten policajt s Nelly Moorovou? Jak o ní říkal tý svý holce?” zeptal se jeden.

„Snad se ho ještě budeme mít příležitost zeptat,” odpověděl ten se zápisníkem.

Už hodinu se nic nedělo. Bonnie Marchová mezitím dokončila svou toaletu a oblékla se. Přiléhavé džíny hříšně obkreslovaly její stehna a pozadí a to se též dalo říci i o slabounké těsné halence s hlubokým výstřihem.

Bonnie se opatrně postavila k oknu a vyhlédla na ulici. Vybojovanou pistoli držela radši v ruce.

Dole mezitím došlo k výměně stráží. Před domem stál už jiný vůz a kolem něj se potloukal jiný chlapík. Podíval se nahoru a zašklebil se.

Bonnie uskočila od záclony. Vyděšeně se rozhlížela kolem, jako by chtěla řešení svého problému najít někde v místnosti. Pak si ale na něco vzpomněla. Terry se zmínil o nějaké Nelly Moorové. To jméno Bonnii nic neříkalo. Určitě by se o ní dozvěděla víc, ale překazili to ti lumpové.

Rusovláska litovala, že rozhovor se svým snoubencem tak rychle ukončila. Teď se jí to vymstilo. Nevěděla ani, odkud Terry volal. Co má dělat? Co asi dělá on? Je v nebezpečí? Pohled jí zase zabloudil k oknu. Vyhlédla ven a ztuhla. Limuzína tam pořád stála, ale muž zmizel. Kde je?

Sedl si do auta? Je v domě?

Atraktivně vyhlížející novinářka odhodlaně stiskla rty. Tichounce se doplížila ke dveřím z bytu a odstranila všechno, co tam předtím nanosila. Pak dlouze naslouchala. Jsou to snad tam venku tiché kroky na schodech? A co to šramocení přede dveřmi a tlumené hlasy?

Bonnie vteřinku zaváhala a dívala se na pistoli s namontovaným tlumičem, kterou dosud svírala v dlani. Jako správná snoubenka jednoho z nejlepších policistů v New Yorku se rozhodla, že nejlepší obrana je útok.

Jedním trhnutím otevřela dveře. Před ní stáli dva muži. Oba momentálně zaskočeni a vyvedeni z konceptu. Jeden z nich byl vysoký a hubený. Poznala v něm toho, který před chvílí hlídal venku před domem.

Bonniina pistole vystřelila. Jednou, dvakrát, třikrát. V prsou jednoho z mužů se objevila kulatá díra, ze které prýštila krev. Druhý se udiveně díval na svou ruku. Z paže mu crčel rudý proud.

Obě jejich zbraně spadly na mramorovou podlahu. Ten hubený zakolísal a z úst mu vytryskl pramínek krve. Jeho pohled byl nehybný – strnulý.

Rusovláska zděšeně ustoupila. I ona upustila pistoli a rukama si zakryla hrůzou pootevřená ústa. Oči měla vytřeštěné.

Muži se svalili na podlahu oba najednou, jako by to měli předem nacvičené. Jeden z nich ještě žil a jeho pravačka šmátrala po zemi. Bonniina pistole ležela v jeho dosahu. Ruka se k ní přiblížila a nejistě ji uchopila.

Dívka se dívala přímo na zející ránu v mužově těle, která se jí zdála být stále větší a větší. Pak ztratila vědomí a upadla.

Tlumený výstřel, který nakonec z pistole vyšel, už neslyšela.

Za normálních okolností by se kapitán Reed divil, že se z té situace dostal tak lehce. Teď na to ale nebyl čas. Nalézal se právě ve čtvrti Richmond, blízko parku na Vest Shore. Před ním se tyčila výšková budova.

Terry věděl, že ten velký, mondénně zařízený střešní byt na její střeše, patří Nelly Moorové.

Než přešel ulici, rozhlédl se pořádně na všechny strany. Provoz tu byl řídký a nikde se neukázalo nic neobvyklého. Marně pátral v mysli, jestli existuje nějaká možnost, že by ho mohl někdo sledovat. Nakonec ale usoudil, že by mělo být všechno v pořádku.

Jenže nebylo.

V rozhovoru s Bonnií uvedl jméno Nelly Moorové. A gangsteři ten telefonát přece odposlouchávali.

Moorová byla sice známá pouze ve vyšší společnosti, ale byli to podle všeho právě zástupci této vrstvy, kteří měli o záznamníky Sonnyho Clarka očividný zájem.

Gangsteři nejspíš vyrazili do akce na jejich příkaz. Že byli z různých koutů USA dokazovalo, o jak bizarní záležitost se jedná. Konečně, Sonny Clark se nezdržoval dlouho na jednom místě.

Terry vstoupil do domu. Věděl, že pokud se neohlásí, výtah se zablokuje v předposledním patře a do Nellyina bytu ho nevyveze. Ohlásil se tedy a výtah ho dopravil až nahoru. Nelly ho očekávala v hale.

Kapitán Reed při pohledu na tu vzrušující ženu ztratil řeč. Pohlédl do nekonečné hloubky jejích černých očí a měl pocit, jako by se do nich celý nořil.

Nelly Moorová měla radost, že zase po čase vidí svého kolegu, ačkoliv důvodem jeho návštěvy nebylo asi nic příjemného. Všimla si Terryho nejistoty, a situaci proto hned vyřešila po svém.

„Pojď dál, kapitáne. Už jsem ti namíchala drink. Doufám, že máš chuť, ne?”

Terry se usmál, ale vzápětí se mu do tváře vrátil ustaraný výraz. To když si vzpomněl na důvod své návštěvy.

„Nemusíš mi pořád říkat kapitáne.”

Nelly se škodolibě zasmála a vešla do obývacího pokoje. Na sobě měla šaty těsně nad kolena, jejichž střih dal nádherně vyniknout všem ženským proporcím a odhaloval ramena.

Terry Reed obdivoval její bezvadně čistou, sametovou pleť. Výstřih šatů sahal tak hluboko, že se v jeho špičce objevila dráždivá úžlabina mezi ňadry.

Musel se držet, aby nepodlehl pokušení pohladit ta krásná ramena nebo přejet rukou oblé zadní partie.

Vážnost situace mu to trochu ulehčila. Právě této vážnosti děkoval i za to, že se oslepující smyslnost té ženy na chvíli ztlumila, a on se mohl konečně vrátit k podstatě své návštěvy.

Došli do salónu. Nelly složila své tělo do jedné z lenošek a přehodila nohu přes nohu. A udělala to tak rafinovaně, že z ní Terry nemohl odtrhnout oči.

Černovlasá žena se pobaveně usmála a natáhla se po jedné ze sklenic na stole. Hned vedle stála břichatá láhev starého bourbonu a miska s ledem.

Kapitán Reed se s povzdechem posadil. Přiťukl si s Nelly a jedním douškem sklenici vyprázdnil.

„To mi ale udělalo dobře,” řekl a pohodlně se rozvalil v křesle.

Nelly znovu nalila, aniž by svého hosta spustila z očí. Neřekla ani slovo. Znala Terryho a věděla, že na něj nemusí naléhat. Potřebuje pouze trochu času, aby si to v hlavě uspořádal, a pak začne vyprávět sám.

„Máš nějakou náplast, Nelly?” ukázal Terry na svůj obličej. „Krev jsem cestou už trochu setřel.”

Zatímco mu Nelly s citem ošetřovala zranění, začal Terry skutečně vyprávět.

„Začalo to už víc jak před měsícem. Měl jsem případ – vraždu. Obětí byl jeden senátor. Stopy mě dovedly k jednoznačnému závěru: ukazovaly na profesionála, na nějakého z těch dobře placených zabijáků. Tipoval jsem Sonny Clarka a uhodl.” Terry upřeně hleděl na překvapenou Nelly. „Jsi první, kdo se to dozvídá, Nelly. Přišel jsem na stopu Sonnyho Clarka!”

Moorová nebyla v prvním momentu schopná cokoliv odpovědět. „Už jsi ho – zatknul?” Terry zavrtěl hlavou.

„Ne, to už by dávno bylo ve všech novinách. Počkal jsem si na něj, ale on před mýma očima spáchal sebevraždu.”

Nelly se zamyšleně zadívala do neurčita. Ta věc jí připadala dost zamotaná.

Terry si podrbal strniště na bradě. V jeho očích se najednou objevilo zoufalství.

„Sakra, každý slovo jsem si předem promyslel, ale teď mám v hlavě hroznej chaos. Jak bych ti to jenom jednoduše vysvětlil. Takže, nejdřív jsem tipoval, že si tu vraždu objednala senátorova žena, ale ta neměla důvod. Převážnou část majetku dědily děti, a ty nepřipadaly v úvahu. Pak jsem konečně dostal nápad.”

Terry se zarazil.

„A?” zeptala se Nelly v očekávání.

„Přišel jsem na to, že se senátor nechal ze světa sprovodit sám.” „Ale to je přece…”

„Moment, Nelly, nic neříkej! Za chvilku uvidíš, že jsem měl pravdu. Určitě o Sonny Clarkovi nevíš víc, než že znáš jeho jméno – jako každý druhý na tyhle planetě. Já na tom taky nebyl jinak. Tak jsem začal přemýšlet, proč asi. Bylo to docela jednoduché: nikdo ho ještě neviděl, ani jeho zákazníci. Kdo ho viděl, ten musel zemřít. V tom byl ten princip. Tomu vděčil za svůj zabijácký úspěch. Ale jednou mu to mělo zlomit vaz. A to právě teď, když si ten senátor objednal vraždu pro sebe samotnýho. Po provedení zakázky chtěl Clark zbytek peněz, ale netušil, že ho senátor, zní to teď asi dost cynicky, napálil. Tak po tom začal pátrat.”

„Ale proč to ten senátor vůbec udělal? To přece nedává žádný smysl,” opáčila Nelly.

„Na senátorově psacím stole ležel zvláštní vzkaz: Pátrejte tady. Vrah hledá zákazníka a najde oběť. Jeden z mých lidí ten papír našel a ztopil. Sám jsem tomu nejdřív nechtěl věřit, ale pak jsem se přesvědčil, že má senátor opravdu na mysli svoji vlastní vraždu. Tak jsem tedy prohledal jeho stůl a našel tajnou zásuvku. Leželo tam doznání, že senátor už jednou služeb Sonnyho Clarka použil. Ale pak se to vyvíjelo ještě dál. Sonny Clark nebyl jen vrah, ale i vyděrač. Pár let nato začal na senátorovi vymáhat další peníze, což si s ním tenkrát samozřejmě nedomluvil.”

„Co to bylo za ten první případ?” přerušila ho Nelly, ačkoliv si předsevzala, že Terryho nechá mluvit volně bez přerušování.

„Ten senátor se jmenoval James McGavern, jak jsi mohla mezitím už uhodnout, jestli čteš noviny. Tenkrát byl ještě druhá garnitura. Kandidátem pro Washington byl jistý Charles Brighton. Během McGavernovy evropské cesty došlo k vraždě. McGavernovým přátelům z partaje se šikovně povedlo dostat jejich protivníka ze hry. Obrovský skandál. McGavern se nejen automaticky ocitl na listině, ale dokonce vyhrál volby a později se dostal do Washingtonu.”

„To je obludný!”

„To si myslel i Sonny Clark a tak chtěl ještě něco připlatit. Může být, že tohle byl tak trochu důvod McGavernovy smrti. Byl tak zničený, že se tou zvláštně provedenou sebevraždou chtěl ospravedlnit za smrt Charlese Brightona a zároveň pomoc při odhalení Sonnyho Clarka. Poznal jsem svoji šanci. Noci a noci jsem zůstával v senátorově pokoji a o té věci nikomu neřekl, aby mi ten velký lov náhodou nepřekazili. Můj a senátorův předpoklad vyšel. Sonny Clark přišel, ale před mýma očima si vpálil kulku do hlavy. Předtím, než zemřel, mi ale stačil říct něco o záznamnících. A taky mi svěřil jednu adresu. Našel jsem všechno. Jednu z těch knih si před chvílí někdo vypůjčil, ale ta byla už dost stará a neměla proto velkou cenu.”

Terry Reed najednou strnul.

Taky Nelly zaslechla nějaký zvuk, ale zdál se jí bezvýznamný. Kapitán se zvedl a došel ke dveřím na terasu.

Vrtulník. Letěl ve vzdálenosti asi padesát yardů a tak o pět stop výš, než byl Nellyin střešní byt.

V tom samém okamžiku to Nelly Moorová náhle pochopila. Zpozorovala krátké zablýsknutí. Sluneční paprsek se odrazil od nějaké skleněné plošky. Zaměřovač!

„Terry!” zakřičela Nelly a vyskočila.

Bylo však už pozdě. Něco prorazilo tlusté sklo terasových dveří na terasu. Terry padl bez hlesu na záda.

Vrtulník odlétal a Nelly klečela nad svým přítelem. Terry Reed byl mrtev.

A nemohl tedy už říct, kde je zbytek Clarkových zápisků. Nelly pouze pochopila, proč kapitána pronásledovali a pak i zabili. Zápisníky zabijáka Sonnyho Clarka museli obsahovat určité věci, jejichž zveřejnění by jistým skupinkám lidí nadělalo nemalé potíže.

Nelly se ptala sama sebe, proč si kapitán celou tu věc nechával jenom pro sebe a neobrátil se na své kolegy.

Kolik ještě bylo toho, co jí už nestačil říct?

Neuplynulo mnoho času, a Bonnie Marchová přišla k sobě. Když před sebou uviděla ty dvě mužské mrtvoly, otřásla se hrůzou. Poslední kulka jednoho z nich ji naštěstí netrefila. Za sebou ve zdi si všimla malé dírky. Chybělo málo – a leželi tady všichni tři. Jako králíci na konci honu.

S námahou se dopotácela do obývacího pokoje k telefonu. Jenomže, komu má vlastně zavolat? Terry své snoubence přísně zakázal, mluvit o té věci s někým z jeho kolegů. Ale teď byla situace už dost vyhrocená a dívka nevěděla, kde Terry právě teď je. Několik sekund ještě přemýšlela a pak se odhodlala. Ty dvě mrtvoly byly už opravdu moc a nedaly se jen tak přejít mlčením.

Během pár minut tam dorazila vyšetřovací skupina, vedená Bobem Englehornem, Terryho asistentem a nejlepším přítelem. Zatímco prohlížel místo činu a zajišťoval stopy, neřekl ani slovo. Zvláštní postup. Bylo nasnadě, že chce snoubence svého kolegy dopřát dostatek času, aby si rozmyslela, co mu o tom všem sama poví. Při pohledu na dvě mrtvá těla před jejími dveřmi musel sám uznat, že za poslední hodinu přetrpěla asi dost hrůzy.

Když se začal Bob Englehorn ptát, pohledem vykázal své spolupracovníky z místnosti. Bonnie mu za to byla neskonale vděčná.

„Co je s Terrym?”

„Teď má týden dovolenou, pokud vím.” Bob pokrčil rameny. „Měl bys to vědět, pracuješ s ním.” Bob smutně svěsil ramena. „Je mrtvý.”

Bonnie se otřásla přívalem pláče.

Bob jí vyjádřil soustrast a řekl pár utěšujících slov. Zavolal jednoho ze svých lidí. Ve dvou ji dovedli k pohovce a posadili.

Bonnie se ale vzpamatovala dost rychle. Ve svém povolání novinářky se naučila skrývat své osobní pocity před okolím, zvláště, když šlo o takhle důležitou věc.

„Bobby,” zašeptala zastřeně, „kde jste ho…? Jak k tomu došlo?”

„Je mi líto,” řekl Bob omluvně, „nemůžu ti o tom nic bližšího říci.” Zaváhal. „Jestli jsi toho schopná, mohla bys mi raději vyprávět, co se tady vlastně stalo.”

Sakra, proč musím mít dneska službu zrovna já? pomyslel si hořce. Tenhle případ mi vůbec nesedí.

Bob Englehorn byl normálně dost otrlý, ale skutečnost, že se před čtvrthodinou od kolegy z Richmondského okrsku, který provedl ohledání mrtvoly, dozvěděl, že právě ztratil nejlepšího přítele, ho trochu vyvedla z kolejí.

„Kdo je Nelly Moorová?” zeptala se rusovláska a pevně stiskla rty.

To Boba vytrhlo z jeho chmurných myšlenek.

„He,” zatvářil se překvapeně, „odkud znáš to jméno?”

Konečně našla Bonnie někoho, komu mohla vylít své srdce.

Bob Englehorn jen koulel očima. Ze své pozice policejního vyšetřovatele by o Nelly neměl nic bližšího říkat, ale zároveň jí chtěl pomoci. S tou ženou se zatím nikdy nesetkal, jenom o ní slyšel. Snad se o ní dá ale něco zjistit.

Dvě hodiny nato byla Bonnie už volná a na cestě za Nelly Moorovou. Předtím ještě odmítla dát se tam někým doprovodit: To ovšem ještě netušila, v jak velkém nebezpečí se po tom lehkovážném rozhodnutí ocitne. A jako by toho nemělo být dost, udělala Bonnie další zásadní chybu. Vzala si do kabelky dopis, který jí Terry před týdnem svěřil do úschovy.

Charles Dawton nebyl zas tak otylý, ale Nelly ho tajně překřtila na Tlouštíka. Už na první pohled ten muž vyzařoval neskutečnou vnitřní energii, která dokázala zasáhnout i jeho okolí. Občanským a takříkajíc zastíracím povoláním byl průmyslovým poradcem ve vyšších kruzích. Doopravdy však neměl žádné politické ambice a vlivné přátele v senátu, jak občas lidem namlouval. Pracoval už dlouhý čas v CIA. Jeho úkolem bylo získávat důvěryhodné lidi z různých firem, hospodářských společenství a politických organizací, které byly ohrožovány velkými gangsterskými klany. Zajišťoval spolupráci takových organizací jako FBI, CIA, Pentagon a ministerstvo spravedlnosti, odkud dostával na starost zvlášť důležité úkoly. Ve zvláštních případech měl koordinovat akce tajných amerických služeb. V jeho kanceláři, za dveřmi, kam Nelly ještě nikdy nevstoupila, se sbíhaly dohromady ty nejdůležitější nitky všech t
ěchto tajných organizací. Tlouštík byl vlastně zodpovědný i za její krycí povolání děvčete na telefon. Jednoho dne připadl na báječný nápad, že by pro jeho práci bylo velice přínosné, využít Nellyiny služby jako luxusní callgirl, a zajistit si tak přístup k důležitým informacím, které se v postelích nezřídka vyslovují snáze a hlasitěji než jinde.

Nelly bylo tedy přisouzeno to nejstarší povolání na světě. Tlouštík nebyl jejím šéfem, spíš jí jen čas od času zadával úkoly. Jako vždycky, byl Dawton, když mu zavolala, velice zaneprázdněný. Řekla mu o smrti Terryho Reeda a on okamžitě zařídil nejnutnější věci. Během dne si volali ještě několikrát.

„Nelly,” zapřísahal ji právě, „jste teď ve velkém nebezpečí. Ti gangsteři o vás vědí. Asi by bylo nejlepší, kdybyste se na chvíli ztratila.” „To přeci nemyslíte vážně, pane Dawtone?” Tlouštík vzdychl.

„Ode mne v tomhle případu nedostanete žádný úkol. Ani ten nejmenší.” „Terry Reed byl můj přítel.”

„Proč tu věc nepřenecháte jednoduše svým kolegům? Považujete je za neschopné?” „Celý čas přemýšlím, proč si tu věc se Sonny Clarkem nechal jen pro sebe,” řekla zamyšleně Nelly. „Co o tom případu víte?”

„No, smrt senátora McGaverna byla označená jako nehoda, ale McGavern byl důležitý muž, a tak to prasklo. Do práce to dostala FBI a dělá na tom společně s newyorskými úřady. I přes tohle velké nasazení jsou pořád na začátku. Zjistili, že kapitán Reed si jde ve vyšetřování vlastní cestou, ale dál se o to nestarali, protože se svým kamarádům z FBI nijak nepletl do cesty. Až do té doby, co našli v pracovně zavražděného neznámou mrtvolu, která nejspíš spáchala sebevraždu.”

„To nemá nikdo ani zdání, kdo ten mrtvý je?”

„Zdání ano,” odpověděl Dawton, „ale nic stoprocentního. FBI tipuje na Sonnyho Clarka, ale zatím je to přísně tajné.” „Co víte o Sonny Clarkovi?”

„Bohužel ne mnoho. Nejspíš je to jméno jen jeho pracovním pseudonymem. Stále se ale objevuje. Jednou už kolovala zpráva, že se za ním skrývá celá organizace. Samozřejmě se udělalo všechno proto, aby ta mrtvola byla identifikována – bezvýsledně. Jestli je pravda, co vám Terry Reed vyprávěl, pak se brzy ještě něco stane. Jeho zápisky mají nejspíš sílu atomové bomby.”

„A vy byste chtěl, abych šla od toho?” zeptala se atraktivní agentka zklamaně.

„Nelly, musíte být rozumná. Ti, co je to může ohrozit, se budou tvrdě bránit. Sama vidíte, že jdou přes mrtvoly. A navíc, tohle není práce z vaší oblasti.”

„Dávám vám plně za pravdu, pane Dawtone, že jsem proti nim jen drobeček, ale přesto mám své plány.” Nelly ukončila rozhovor. S povzdechem si opřela hlavu o polštář. Nebyla k Dawtonovi úplně poctivá. Plány neměla ještě žádné. Na to jí chyběl dostatek opěrných bodů. Spíš by se dalo říci, že je ve slepé uličce.

O chvíli později se dozvěděla o Terryho snoubence, která se dotazovala na její jméno. Zavolal jí Dawton, ale dotaz sám přišel odněkud z policejního prezídia. Ale to, že se jí s tou zprávou přihlásil právě Dawton, svědčilo o tom, že tak velké výhrady proti její aktivitě v tomto případu zase nemá.

Frank Persson patřil k Američanům, kteří stále ještě nemohli zapomenout na Merilyn Monroe. Od jejího prvního filmu do ní byl úplně zblázněný. Mimo to byl dostatečně bohatý, takže by si ji mohl dovolit – kdyby o to ovšem stála. Jako že nestála.

Persson si tedy pohrával aspoň s myšlenkami na tu blonďatou sexbombu a pro inspirace si vybíral vždycky taková děvčata, která aspoň trochu vypadala jako jeho idol.

Také Conny Tracy byla krásný exemplář blonďatého stvoření. Byla Merilyn opravdu dost podobná, i když vlasy měla trochu tmavší.

Takový detailista ale Persson zase nebyl. Svou nynější favoritku oblékal většinou do bílé garderoby a jak mohl nejčastěji, těšil se z ní pohledem či dotekem. Teď právě obcházela velký bazén, který by svým rozměrem určitě odpovídal olympijským normám.

Bílé šaty, sahající až ke kotníkům, byly lehce průhledné. Hruď měla zakrytou jen spoře a její bradavky jakoby zvědavě vykukovaly skrz tenkou látku.

Conny Tracy znala svoji roli dobře. Její chůze splňovala všechna mužská přání. Boky se Jí vlnily v dráždivém rytmu, prsa byla koketně vystrčená.

Postarší playboy Frank Persson z toho měl oči takříkajíc na stopkách.

Kopie Merilyn došla až k lehátku, kde byl pohodlně rozložen a v ruce nesla podnos se sklenicemi a láhvemi.

„Nějaký drink?” zeptala se sladce.

Persson se zašklebil a zavrtěl hlavou.

Conny položila tác na stůl a dala si přitom náramně záležet, aby se její roztomile vyšpulený zadeček co nejtěsněji přiblížil k jejímu společníkovi. Uštědřil jí za to lehké plesknutí. Slabě vykřikla a narovnala se. Zahrála udivený výraz.

„Když nechceš nic pít, co tedy vlastně chceš?” zeptala se ho s koketním zabarvením

v hlase.

„No, copak asi?” Zašklebil se.

Blondýnka se dráždivě zhoupla v bocích a ještě víc rozevřela výstřih šatů, aby dopřála svým žhavým ňadrům trochu čerstvého vzduchu.

Frank Persson unešeně hleděl na obsah výstřihu a slastně přitom zafuněl.

Blondýnka výstřih se smíchem zase zakryla, otočila se a odběhla pryč. Její prsa při tom běhu předváděla pod šaty nádherný tanec.

„Tak počkej!” křikl Frank a vyrazil za ní.

Na příštím rohu bazénu ji dohnal a chytil za ruce. Conny zůstala stát a otočila se. Jeho ruce se sunuly vzhůru, až dospěly k ramenům a pak zase trochu níž. Tentokrát mu už neutekla. Přitiskla se na něho a její kůže nepopsatelně voněla. Persson líbal štíhlý krk, pak ji jemně kousl do ušního lalůčku. Zvrátila hlavu a otevřela smyslná ústa. Persson na ně přitiskl ta svá.

Zdálo se, že dívka přímo žhne touhou. Začali se vášnivě objímat.

Jejich smůla byla ale v tom, že zrovna stáli na samém okraji bazénu. Když dívka najednou udělala krok vzad, jednou nohou se ocitla ve vzduchoprázdnu a zakolísala.

Frank ji už nemohl zadržet. Dokonce ani sebe ne. Oba spadli do chladné osvěžující vody, ale své obětí neuvolnili. S prskáním dorazili k okraji bazénu a lapali po dechu. Blonďaté pokušení šlapalo vodu, zatímco Perssonovy ruce pátraly po dívčím těle. Pak pod rukama konečně ucítil měkká pružná ňadra.

Blondýnka se zachytila okraje bazénu a otočila se. Muž se nechtěl jen tak vzdát krásného okamžiku, který se mu naskytl, ale zapomněl, že je pod vodou. Za chvilku se začal dusit.

Conny mu pomohla a oba se pevně chytili okraje. Voda kolem nich ještě divoce šplouchala a pohupovala dívčinými ňadry sem a tam.

Na několik sekund laškující pár zapomněl na zbytek světa kolem sebe.

Než opustili bazén úplně, ještě chvíli si spolu příjemně hráli ve vodě.

„To bylo nádherné,” culila se Conny a tiskla se na svého pána a vládce.

Frank se zasmál a odváděl ji ke stolu s nápoji. Jako by po uvolňujícím změknutí dostal chuť na něco tvrdého. Conny mu namíchala drink a sama se spokojila jen se střikem z ovocné šťávy.

Persson vypil obsah své skleničky jedním douškem a pak obrátil svoji pozornost na dívčino bezchybné tělo. Bílé zmáčené šaty měla na sobě tak nalepené, jako by to byla druhá kůže. Zaměřil se na ňadra, vzal je do dlaní a začal je jemně hníst.

Bylo mu stále tepleji – od slunce to ale nebylo. Mokré šaty, které už nedokázaly nic zakrýt, těsně přiléhaly k jejím bokům. Frank po nich jel rukama směrem nahoru. Dívka tiše sténala a pak ho pevně chytla kolem ramen a přitiskla k sobě.

Jejich rozechvělá těla se spojila.

„O, Franku,” vydechla Conny, „to je nádherné.”

Tiskla se k němu a nabízela mu své horké rty. Mužův jazyk se prodral mezi její zuby. Oba se objímali tak pevně, jako by chtěli navzájem splynout.

O chvíli později už vedle sebe zklidněle leželi na lehátkách:

„Mám pro tebe slabost,” zasmála se blondýnka.

„Která je vzájemná,” oplatil kompliment a políbil jí ruku.

Pak najednou zvážněl. Obrátil hlavu a zamyšleně se zadíval na pompézní vilu, která byla celá jeho majetkem.

„Vím, na co myslíš,” řekla Conny opatrně. „Poslední dny ses mi moc nevěnoval. Copak tě trápí?”

„Proč tě to zajímá!” odvětil sice ne zlostně, ale jeho tón byl o něco ostřejší než jindy. Uvědomil si to a omluvil se jí polibkem. „Je mi líto, ale mé obchody se tě netýkají.” Conny pokrčila rameny. „Hm, chtěla jsem ti jen pomoct.” Zasmál se.

„To přece taky děláš, miláčku. Bylo to s tebou moc hezký.”

Usmála se a políbila ho na rty.

Frank najednou čile vyskočil.

V tom okamžiku totiž zazvonil na terase telefon.

Dívka vstala a chtěla tam doběhnout sama, ale Frank ji zadržel.

„Nech to být, lásko, já to vyřídím sám.”

Vyběhl schody a zvedl sluchátko.

Conny zamyšleně vykročila za ním.

„Cože, ten zápisník že je starý a tedy bezcenný?!” zakřičel Frank Persson právě ve chvíli, kdy k němu dorazila. „Vy neschopní idioti! Myslíte si snad, že jsem vás tam poslal jenom proto, abyste to zpackali? Dva z vás hlupců se už dali odbouchnout jako štěňata. A co jste vyváděli s tím vrtulníkem?”

Přestárlý playboy úplně zapomněl, že není sám. Conny přemýšlela, jestli by nebylo lepší, kdyby zmizela. Mohlo by pro ni být možná nepříjemné, kdyby toho moc věděla. Ještě chvíli váhala – právě tak dlouho, aby zaslechla jméno Nelly Moorová. Pak se pomaloučku vracela k lehátkům.

„To jste mi zase pomohli!” řval Persson do telefonu.

„Přeci víte, jak to s tím souvisí. To, co se teď stalo, na to upozorní další spoustu lidí. Zavolal jsem právě vás, protože jsem se chtěl vyvarovat toho. aby se do toho vložilo newyorské podsvětí. A nezapomeňte dostat tu Bonnii Marchovou, ona a ta obálka jsou naše poslední šance.”

Conny Tracyová došla ke svému lehátku a posadila se. Bezmyšlenkovitě srkala svůj střik. To, co ještě stále křičel do telefonu její pán a vládce, bylo na tu dálku už víceméně nesrozumitelné. Doléhaly k ní jen útržky slov.

Exkluzivní blondýnka si umínila, že od téhle chvíle bude mít raději oči otevřené. Jakmile to začne být moc podezřelé, zabalí to. Už dlouho jí bylo zřejmé, že Perssonovo bohatství nespadlo z nebe. Musel tomu asi dost pomáhat. A legální cestou to určitě nebylo.

Ta krásná rusovláska se necítila tak klidná, jak se navenek tvářila. Bonnie Marchové začínalo docházet, že podstupuje zbytečné riziko. Bylo by určitě lepší, kdyby se nechala k Nelly Moorové někým doprovodit.

Teď ale bylo pozdě cokoli na tom měnit. Mladá novinářka už byla zkrátka na cestě. Novinářka…

Bonnie byla novinářkou na volné noze a spolupracovala s množstvím různých deníků a časopisů. Mimo jiné pracovala i pro „New York Times”. Její specializací byly rozhovory s prominenty, kteří se snažili z nějakého důvodu uniknout publicitě, a odhalování skandálů ve vyšší společnosti. A mít úspěch v takovémto oboru, to vyžadovalo bystrý rozum a stejnou kombinační schopnost, jakou mívají dobří policisté, spojenou s odvahou ragbyového útočníka. To byl také důvod k tomu, že tato krásná mladá dáma zprvu nechtěla ochranu, i když právě měla co dělat s gangstery a nájemným vrahem. Ale že se zhostila i tohoto úkolu s úspěchem, to ukázaly teprve příští hodiny. 1 když tak docela bez cizí pomoci se už neobešla.

Bonnie Marchová řídila svůj zelený bourák přes Hudson River do Richmondu, až dojela ke značce, ohlašující práci na silnici. Rovně nemohla, musela si vybrat odbočku vpravo či vlevo. Rozhodla se pro tu levou. Pár minut nato ale zjistila, že nejspíš přehlédla nějakou směrovku a zabloudila.

Zastavila a rozladěně se rozhlížela kolem.

Najednou před i za ní zastavilo auto. Vozy ji sevřely mezi sebe tak pevně, že se jí v žádném případě nemohlo povést vykličkovat.

Z obou aut okamžitě vyskočili nějací chlapíci, přiskočili k jejímu vozu a už už chtěli otvírat dveře jejího auta. To už ale pohledná novinářka stačila zareagovat, zaklapla všechny pojistky, otevřela přihrádku v přístrojové desce a vyndala odtud malý dámský revolver, na který měla licenci. Když útočící chlapíci uviděli tu malou věcičku, překvapeně se stáhli zpět. S tímhle očividně nepočítali.

Přesto ještě jednou zkusili otevřít aspoň dveře od kufru.

Opět bez úspěchu.

Bylo jim jasné, že si musí náramně pospíšit, jestli nechtějí vzbudit pozornost řidičů, jedoucích okolo. Jeden z gangsterů se proto rozhodl vyrazit okénko u řidiče.

Bonnie si odsedla trochu dál a zamířila na něj. Muž zaváhal. V tom okamžiku to za rusovláskou zařinčelo.

Ani se neotočila, protože dobře věděla, co se stalo. Zatímco držela na mušce gangstera před sebou, jeho komplicové se věnovali okénku u spolujezdce. Bonnie tušila, že jí zezadu na šíjí míří pistole. Nezaváhala ani vteřinu.

Co nejrychleji se sklonila. Vedle ní to udělalo tiché „plop” a kulka se zaryla do polstrování předních dveří. Muž, který před nimi stál, uskočil stranou.

Bez míření za sebe přes rameno vystřelila. Zásah! Zbraň, kterou na ní ten muž před chvílí vystřelil, upadla na zem. Jeho kolega se ale vytasil s další.

„Přestaň s tím, holčičko!” zavrčel nepříjemně. „Nemáš žádnou šanci. Nezajímáme se o tebe, ale o tu obálku, co máš. V tvým bytě už není. Polož ten revolver a koukej ji rychle vytáhnout!”

Bonnie se nenechala hrozící pistolí zastrašit. Vystřelila podruhé.

I když výstřel hlasitě práskl, opět si jich žádný kolemjdoucí nevšiml. Snad si myslel, že vystřelilo špatné zapalování.

Gangster její útok ale předvídal a před kulkou stačil uhnout. Pak odjistil svoji zbraň.

Bonnii něco vyrazilo revolver z ruky. Bolestí zakřičela. Muž vyrazil sklo okénka, odjistil dveře a otevřel je.

„Tak dělej!” poručil vyděšené novinářce.

Druhý chlapík, po kterém Bonnie před chvíli vystřelila, na ni pohlédl a v jeho očích se zračila nenávist. Z jeho pravého ramene tekla krev.

„Ne!” zakřičela rusovláska. „Nebudu dělat, co vy chcete.” Muž se chraplavě zasmál a přiložil ústí své zbraně na dívčin krk.

Bonnie ucítila chlad kovu. Zachvátila ji panika. Neměla už žádné jiné východisko. Opatrně se proto obrátila a sáhla na zadní sedadlo pro kabelku. Všechno se v ní proti tomu bouřilo, ale pak přece jen vytáhla obálku, kterou jí dal Terry do úschovy.

V gangsterových očích se triumfálně zablesklo. Věděl, že jeho úkol je tímto úlovkem skončen. Z obsahu obálky se snad doví, kde najde zbytek zápisků. Mezitím už prohledali byt Terry Reeda, ale nic nenašli. Ta obálka byla jejich poslední šance. Když ji budou mít, nebude už jim ani Frankovi Perssonovi, hrozit žádné nebezpečí.

Ale nebezpečím pro ně teď byla jako případný svědek Bonnie. Proto se náhle ocitla v roli škodné. To bylo v tom okamžiku úplně jasné i jí samotné. Což jí ovšem bylo platné jak mrtvému zimník.

Muž se natáhl po obálce a současně položil prst na spoušť pistole.

Charles Dawton si dělal vážné starosti. Ta věc s mysteriózními zápisky toho vraha se mu nijak zvlášť nelíbila. Všechno mu bylo podezřelé.

Obyčejně, když zadával černovlasé top-agentce Nelly Moorové nějaký úkol, měl o něm přesné informace. Ale v tomto mimořádném případě tápal v úplné tmě. Všechno se zdálo nějak zamotané, beze smyslu. Jestliže byly ty zápisníky tak důležité, proč je kapitán Reed jednoduše neodevzdal svým nadřízeným, kteří mohli zajistit zadržení podezřelých? Chtěl snad Reed s těmi zápisky někoho sám skřípnout?

To mohlo být případné vysvětlení. Terry Reed byl ale výborným policistou s mnohými zkušenostmi, ale proč si tady hrál svou vlastní hru? Ne, za tím muselo něco být.

Tlouštík si marně namáhal mozek. Čím víc o tom přemýšlel, tím větší měl starosti. Měl jasný pocit, že se Nelly Moorová, „nejlepší kůň z jeho stáje”, ocitla ve velkém nebezpečí. Už jednou ti lidé použili vrtulník, aby se k ní dostali. A mohou to zkusit znovu.

Dawton proto chtěl v první řadě zjistit, komu ten létající mašinkvér patří. Nebyl sice k dispozici žádný svědek, který rozeznal jeho poznávací znaky, ale Nelly si pamatovala aspoň část jeho identifikačního čísla. V New Yorku bylo přes dvě stě majitelů vrtulníků, takže bylo relativně jednoduché najít toho pravého.

Ten dotyčný měl ale výtečné alibi. Pravděpodobně mu ten vrtulník někdo ukradl, a než si toho stačil všimnout, byl zase na svém místě.

Bylo zřejmé, že nemají co dělat s nějakým nováčkem, ale s ostřílenými profesionály. Charles Dawton došel k rozhodnutí. Vzpomněl si totiž na Ole Erikssona a Jerryho Armstronga, kteří byli povoláním mimo jiné muzikanti a dříve několik let výborně spolupracovali s Nelly, dokud ji samotnou neangažoval Dawton a neudělal z ní kvůli krytí luxusní děvče na telefon.

Každý z těch dvou byl úplně jiný. Švéd Ole Eriksson, se blížil třicítce. Modrooký – měl velice sympatické vzezření a choval se vždy uhlazeně a korektně. Jerry Armstrong byl naproti tomu malý, obtloustlý, na hlavě měl pleš, kterou si často zkrášloval parukou. Když se posadil, měl na břiše takových šest sádelnatých faldů a svojí podstatou byl úplně odlišný od Erikssona. Jerry byl většinou melancholický, někdo o něm dokonce řekl, že vypadá jako deprimovaný jezevčík. Nelly pro ně měla přezdívky. Olemu říkala Velký a Jerrymu Malý. Od té doby, co se jako vojáci seznámili v Evropě, byli oba velcí přátelé. V Mnichově se stali náhodnými svědky pokusu o únos jednoho exilového politika, kterému úspěšně zabránili. Díky této náhodě si jejich schopností všimla tajná služba a zanedlouho se už jejich jména objevila v seznamu stálých spolupracovníků.

Později se při jedné akci setkali s Nelly Moorovou. To byl začátek dlouholeté spolupráce tria Moorová, Eriksson a Armstrong.

Bez Nellyina vědomí si Dawton tyhle dva její věrné kamarády zavolal k sobě a vysvětlil jim situaci. Nechtěl, aby Nelly byla na to, co si předsevzala udělat, úplně sama.

Gangster náhle odskočil.

Oči rudovlasé dívky se údivem rozšířily. Nechápavě sledovala události, které se kolem ní dály.

Najednou se odněkud vynořilo několik mužů, kteří zaútočili na gangstery. Začaly padat tvrdé údery. Maníci, kteří Bonnii napadli, chtěli vyndat své zbraně, ale zůstalo jen při nezdařeném pokusu.

Jediným trhnutím někdo otevřel dveře na straně spolujezdce. Bonnie, která zatím už pochopila, že se ocitla uprostřed souboje dvou band, se otočila a spatřila zpocený obličej poručíka Boba Englehorna.

„Sakra, málem jsme to nestihli,” zasípal.

Rukou opatrně smetl ze sedadla střepy rozbitého okénka, vlezl do auta a práskl za sebou dvířky.

„Myslím, že je na čase odsud vypadnout.” Bonnie se nechápavě podívala na svého zachránce. „Jak to asi mám udělat?”

V tom okamžiku se ale dal vůz před nimi do pohybu. Dveře u řidiče měl otevřené. Napůl z nich visel nějaký muž a bojoval s chlapíkem u volantu, který usilovně přidával plyn. Muž se neudržel, vypadl z auta, chvíli se koulel po silnici a pak zůstal ležet.

Bonnie zděšeně vykřikla.

„Sakra, jeden z nich upláchl!” vzdychl Bob.

Setřesený muž se zvedl ze silnice a odpotácel se na chodník. Kolemjdoucí, kteří se právě nalézali v okolí, zděšeně hledali nejbližší úkryt. Nikdo z nich policii nehodlal pomoct. Ta ale už měla situaci ve svých rukou a za pár sekund stačili spoutat a nastrkat zbylé zločince do svých aut.

Jedno se pustilo i do pronásledování uprchlíka.

„Na co ještě čekáš?” strčil Englehorn do Bonnie.

„Musíme zmizet, dokud to ještě jde!”

Bonnie sebou cukla, zařadila rychlost a přidala plyn. Její zelený ďábel vyrazil po silnici a brzy za sebou nechali gangstery i policii.

„Odboč doprava!” přikázal jí poručík.

Asi minulu jeli mlčky. Pak se už Bonnie natolik vzpamatovala z prožité hrůzy, že mohla zase jasně přemýšlet. Sebrala z podlahy Terryho obálku, která jí předtím vypadla z ruky a opět ji zastrčila do kabelky.

Bob Englehorn zpozorněl.

„Co je to za papír?” zeptal se.

Bonnie pevně stiskla rty a neřekla ani slovo.

Bob na ni pátravě pohlédl.

„To je to, co po tobě chtěli?”

Žádná odpověď. Bob chtěl sáhnout po kabelce, ale Bonnie ho předběhla a odhodila ji na zadní sedadlo.

„Nech to bejt! Radši mi řekni, kde jste se tu najednou tak rychle vzali.”

Bobovo obočí se překvapeně svraštilo.

„Jela jsi předtím pořádně rychle,” řekl uznale.

„Na něco jsem se tě ptala!”

„Proč tak nepřátelsky? Věděli jsme, jakým směrem asi pojedeš, a v odstupu jsme tě sledovali.”

„Proč jste nezasáhli dřív? Vždyť mě málem zastřelili. O vteřinu později, a už bych nebyla naživu.”

Poručík Englehorn pokrčil rameny.

„To byl tvůj nápad, jet k miss Moorové samotná. Sledovali jsme tě jen tak pro jistotu a z větší vzdálenosti, aby nás nezmerčili případní nepřátelé.”

„Aha, a to jsi tedy překvapený, že jsem naštvaná. Byla jsem pro vás tedy výhodná volavka, co?”

„Tak se na to nesmíš dívat, Bonnie.”

„Myslíš? Můžete si tedy klidně připočítat další úspěch. Samozřejmě jste počítali s tím, že vám ti lumpové vlezou klidně do pasti – co? Gratuluji.”

Pak už spolu nepromluvili ani slovo. Když ji chtěl doprovodit k domu s luxusními apartmány, temperamentní rusovláska si ho vůbec nevšímala. Před tím si ještě strčila do kabelky malý revolver, který se do té doby válel na podlaze.

Za chvíli už byli oba v Nellyině podkrovním království. Černovlasá agentka byla překvapená, že Bonnie nepřišla sama, a ta zase bez nijaké závisti shledávala, že hostitelka je velice krásná žena.

Pochopitelně jí velice leželo na srdci, jaké byly mezi ní a Terrym vlastně vztahy.

K tomu také směřovala i její první otázka.

Nelly se usmála.

„Žádné starosti,” řekla svým příjemným hlasem, „byl to jen dobrý přítel, nic víc.” Bonnie se trochu uklidnila, ale přesto … Ta Moorová je opravdu neobyčejně krásná žena. Poručík stál zatím stranou. Bonnie konečně předala Nelly tajemnou obálku.

Všichni tři byli napjatí.

Nelly obálku převrátila v prstech a pak ji otevřela. Uvnitř byl dopis a – klíček od bezpečnostní schránky. Během krátké chvíle dopis přečetla a zvedla oči.

„Ten dopis není adresovaný nikomu osobně, takže jistě pochopíte, že o jeho obsahu zde nemůžu otevřeně mluvit. Zajisté zarazila se a pohlédla na Boba.

„Máte snad o nás nějaké pochybnosti, miss Moorová?” zeptal se poručík podrážděně. Velmi nerad by se s ní dohadoval o něčem, co ze své strany považoval za zcela přirozené. Že jim totiž ten dopis ukáže.

Nelly to však zřejmě za přirozené nepovažovala.

„Tak dobře, když myslíte, že nejsem v té věci dostatečně kompetentní partner, nerad bych vás obtěžoval svou přítomností,” dodal uraženě a zamířil ke dveřím.

Nelly se pobaveně dívala, jak je otvírá a odchází k výtahu. Na poloviční cestě se zastavil a vrátil zpátky.

Bonnie se zlomyslně zasmála.

„Přece jen je tvá zvědavost silnější než tvoje hrdost,” rýpla si do něj. Englehorn po ní vyčítavě šlehl pohledem.

„Poslouchejte, miss Moorová,” řekl ledabyle. „Terry Reed byl můj nejlepší přítel a nadřízený. Mám právo tedy vědět, o co se tu jedná. Krom toho jsem policista. Budu tedy o tomto podivném případu muset nejspíš podat nějaké konkrétní hlášení. Ale kdyby přece jen…”

Nedomluvil, ale Nelly mu přesto rozuměla.

„Tak dobře. Důvěra za důvěru,” podala mu dopis. Bonnie těkala očima z jednoho na druhého. Novinářka s vesele modrýma očima zatím příliš nechápala, co se tu vlastně děje – zatím ještě ne.

Bob četl nahlas:

„Zápisníky Sonny Clarka se nacházejí v mé bezpečnostní schránce na letišti Johna F. Kennedyho. Klíč k ní je přiložen. Zápisníky jsou zašifrované. Kód se mi, bohužel podařilo vyluštit jen z části. Jedno ale vím: ten, kdo najde ta správná místa a vykoná jisté věci, získá dost závažné informace, které mají pro určité lidi nepředstavitelnou cenu. V rukou policie jsou ty záznamníky bezcenné, neboť jen nezávislá osoba může rekonstruovat Clarkovy kroky. Nebude to asi vždy legální, ale já to musím dokázat. Podpis: Terry Reed.”

Poručík Englehorn zakroutil hlavou.

„Co to má být? Co Terry myslí těmi Clarkovými zápisníky?” Nelly mu to vysvětlila. Podal jí ruku.

„Děkuji za důvěru. Ode mne se nikdo nic nedoví. Budu vás podporovat, jak jen to půjde.”

Tak došlo přesně k tomu, čeho chtěla černovlasá Venuše dosáhnout. Proto zprvu váhala ukázat Englehornovi obsah dopisu. Vystavila ho tak jakémusi psychologickému testu, aby zjistila, čeho se od něj může dočkat.

A Bonnie si díky tomu poprvé uvědomila, že Nelly není jen okouzlující stvoření, z kterého jen čiší erotika, ale také vysoce inteligentní a schopná žena. Její respekt k ní vzrostl.

Poručík Englehorn se spojil se svými kolegy z Richmondského okrsku, aby se jich vyptal na pár věcí. Pak spořádaně opustil Nellyin příbytek. Bonnie odešla spolu s ním. Tajná agentka došla k telefonu a vytočila nějaké číslo. Dvakrát se ozval volací tón a pak se ohlásil hystericky ječivý ženský hlas.

„Mnohokrát se omlouvám,” švitořila Nelly slaďounce, „tady je sekretářka pana Lopochina. Musím mu něco důležitého sdělit.”

„Co může být tak důležitého, aby musel být můj muž rušen při odpoledním odpočinku?” rozčilila se ta žena do telefonu. „Vždyť přišel teprve před půl hodinou ze své kanceláře.”

„Je to opravdu velice naléhavé, musím s panem Lopochinem neodkladně osobně hovořit.”

Trvalo to ještě nějakou chvíli, než se jí podařilo dostat Stepana Lopochina k aparátu. „Co se děje?” zeptal se. Jeho východoevropský akcent byl dost znatelný. „To jsem já,” řekla Nelly jednoduše.

Lopochin vyděšeně sykl a najednou se mu nedostávalo slov.

„Jsem tvoje sekretářka,” vysvětlila mu Nelly, „a chci ti připomenout jedno důležitý

datum.” „Datum?”

„Měli jsme na dnes dopoledne spolu smluvenou schůzku,” řekla Nelly svůdným hlasem. „Nejdřív jsem ti nechtěla volat, ale chci ti dopřát maličkou hádku s tvou příjemnou paní. Ber to jako pomstu za to, že jsi na mě zapomněl.”

„Ale ten – hmm – termín, je až za dva týdny,” pokoušel se Stepen Lopochin ospravedlnit. Nelly jednoduše položila sluchátko, ačkoliv byl Lopochin v právu.

Natáhla se na pohovku a starostlivě si mnula čelo. Bylo to asi před čtvrt rokem, kdy ji Dawton nasadil na Lopochina. Ten Američan ruského původu byl tenkrát vybrán do vedení jednoho tajného státního projektu. Projekt měl být realizován ve spolupráci s několika soukromými koncerny, takže správní rada měla být složena z manažerů nejrůznějších známých firem. Stepen Lopochin byl šéfem důležitého oddělení „Eastern United”, středně velkého koncernu výrobců oceli a chemických látek.

Nelly věděla pouze to, že v tom tajném projektu šlo o nový druh pevného raketového paliva. Žádný div, že budoucí členové tohoto projektu byli sledováni jako pod lupou. Stepen Lopochin byl na běžné poměry celkem čistý jak v osobním životě, tak ve svém oboru. Našlo se jen pár drobných nejasností v jeho minulosti. Byl ovšem očividně pod vlivem své hysterické a velice prudérní manželky, která ho během manželství vyloženě dotlačila do jeho vysokého společenského postavení.

Nellyin úkol spočíval v tom, podívat se tomu manželkou totálně frustrovanému průmyslovému bossovi na zoubek. Tenkrát jí byl urychleně a nenápadně představen na nějakém večírku a k získání jeho pozornosti nemusela vynaložit ani tak moc úsilí.

Dostala z něj pár informací, které však ve vztahu k projektu neměly téměř žádný význam. Nelly měla proto v úmyslu ten vztah nějak pozvolna ukončit. Naposledy se spolu setkali před týdnem. Lopochin pak smluvil příští schůzku až za dalších čtrnáct dní. Častěji si to vzhledem ke své zakyslé a podezíravé manželce nemohl ani dovolit.

Nelly ovšem něco napadlo. Lopochinův vzestup do vysoké společnosti byl natolik rychlý, že to vzbuzovalo údiv. Nelly byla rozhodnutá o tom brzy zjistit něco bližšího.

Vlastně jim to zas tak dobře nevyšlo. Gangsteři zírali strnule před sebe a neřekli ani slovo. Tak se ostatně chovala většina zločinců. Po svém zadržení nezúčastněně seděli ve vyšetřovacích místnostech a nereagovali ani na otázky vyšetřovatelů ani na nic jiného.

Jako vždycky z toho mohl Englehorna trefit šlak.

Poručík to s nimi zkoušel osobně, dával jim různé návrhy a nabídky, ale opět bezvýsledně.

Ještě než poručík odjel na Kennedyho letiště, došel se na ty čtyři zadržené chlapíky podívat. Bylo na nich vidět, že to jsou opravdoví profesionálové, žádná druhá třída. A o to podivnější bylo, že v newyorském okolí byli úplně neznámí. Nikdo je předtím nikdy neviděl, neměli u sebe žádné papíry. Napadlo ho, jestli se do toho už nevložila FBI. A zjistil, že vložila.

V jejich centrále mu řekli, že se nejedná o gangstery z New Yorku. Co tady hledali? Jaký úkol vyhnal ty muže z podsvětí právě sem? Hádanka za hádankou.

Poručík Englehorn se ještě krátce zastavil u Bonnie, pokusil se jí šetrně vysvětlit, že s ním jet nemůže a konečně se služebním vozem vydal na letiště. Doprovázeli ho dva seržanti, kterým však neřekl, oč se jedná.

Conny Tracyová, dobře rostlá blondýnka, tolik připomínající Merilyn Monroe, udělala dobře, že zmizela svému pánu a vládci z dohledu. To v té obrovské vile naštěstí nebylo žádný problém.

Byli tam vlastně sami. Personál, který se o dům staral jen v určitých hodinách, byl pryč a zbyla tu jen černošská kuchařka, která byla jako obvykle zalezlá ve svém království a něco tam kutila.

Frank Persson zuřil. Právě se nacházel ve své pracovně. Conny chvíli otálela, ale její zvědavost se tím jen zvyšovala. Potajnu došla k jeho dveřím – což byla věc, která se nikterak nehodila k jejímu životnímu stylu a postoji. Její krédo totiž znělo: žít a nechat žít.

Perssonovy problémy ji příliš nezajímaly. Ale zdálo se, že by se teď mohly začít týkat i jí samotné. Proto musela překonat své zábrany á v zájmu své budoucnosti chvíli poslouchat za dveřmi.

„Ksakru, jak se to mohlo stát?” ječel právě Persson.

„Copak jsou to idioti? Proč jsem asi nelitoval peněz ani námahy, a poslal tam zrovna je? Musíte tomu poručíkovi bezpodmínečně zůstat na stopě! Dávejte ale proboha větší pozor! Myslíte si, že newyorský poldové jsou úplní blbci?” Conny ustoupila od dveří. Měla pocit, že ten rozhovor už dlouho pokračovat nebude. Celá ta věc bude asi dost závažná, když Frank tak nepříčetně zuří. Ale co. Konec konců, jsou to jeho starosti.

I tak by ale ráda věděla, kdo je vlastně ten přestárlý playboy, který před několika lety nechal všech svých obchodů a ostatní práce?

Měla se to už brzy dovědět.

Pozor! Prosím, cestující pro let LH 3412 do Frankfurtu přes Londýn, aby se dostavili k celní kontrole u východu číslo 34!”

Hlášení se opakovalo ještě v několika jazycích. Všude kolem poručíka Englehorna se hemžily davy lidí. Pobuda se zakaleným pohledem a poloprázdnou flaškou se snažil uniknout pořádkové službě. Vedle haldy zavazadel se podle všech pravidel hlučně loučila početná italská rodina. Starší muž seděl obkročmo na velkém kufru a kapesníkem si utíral zpocené čelo.

Bob Englehorn se davem pomalu propracovával k úložným bezpečnostním schránkám.

Klíč svíral ve vlhké dlani pravé ruky. Oba své lidi nechal čekat venku a nařídil jim mít oči pořádně dokořán. Během cesty sledováni nebyli, ale opatrnost byla každopádně na místě.

Poručík si nedělal žádné iluze. Moc dobře věděl, že má co dělat se stoprocentními profesionály, ačkoliv se dnes gangsteři museli smířit s porážkou. Jejich selhání bylo způsobeno tím, že je situace v New Yorku tak trochu zaskočila. Z Chicaga byli zřejmě zvyklí na mírnější odpor. Poručík se znovu podíval na klíč, na kterém bylo vyryto číslo 242. Právě došel ke dvěma stěnám, vytvořeným z pěti řad uzamykatelných schránek. Oddělovala je pouze úzká ulička. Ve chvíli, kdy do ní vstoupil, uslyšel na jejím druhém konci tiché cvaknutí.

Bob Englehorn se přikrčil ještě dřív, než spatřil, co ten muž, který mu právě zastoupil cestu, drží v pravačce. Pistole s tlumičem!

Poručík nebyl žádný nezkušený zajíc. Ani tohle úterý se tedy nemínil nechat jen tak něčím zaskočit. Bleskově zareagoval. Uskočil ke stěně a sáhl po otevřeném pouzdře na opasku. Nahmátl pažbu a jedním pohybem vytáhl zbraň ještě dřív, než jeho tělo dopadlo na zem. Současně s tímto pohybem vystřelila pistole jeho protivníka. Dvě kulky prosvištěly nad ležícím poručíkem a na protější stěně po sobě zanechaly malé dírky.

Najednou se zpoza rohu vynořila starší dáma. Očividně si sem přišla uložit svou kabelu. Rozhlédla se, a když uviděla ozbrojeného muže na konci uličky, rozhodila ruce a začala poděšeně ječet.

Gangster přiskočil k ležícímu poručíkovi a snažil se mu vyrvat klíč z ruky. Bob na něj nemohl a ani nemínil brát žádné ohledy. Se zahřměním vystřelil ze svého revolveru.

Pár lidí se po výstřelu seběhlo před uličku. Gangster se chytil za pravé rameno, zbraň mu vypadla z ruky, otočil se a začal prchat.

Bob ležel na podlaze. Jeho prst byl stále připravený na spoušti.

Ale nezmáčkl ji. Jednoduše nebyl schopen střelit někoho jen tak do zad. Muž zmizel.

„Velice humánní mladík, že?” ozvalo se za Bobem.

Bob chtěl odejít, ale vtom někdo další vykřikl: „Stůj, ani hnout!”

Poručík zkoprněl. Jeho hlava začala horečně pracovat. Byli ti dva za ním komplicové toho co právě uprchl?

„Copak tu asi náš drahý poručík tak sám pohledává? Určitě jde po nějaké záhadné

stopě, co?”

Ne, to určitě nebyli kumpáni toho, co střílel. Tihle měli pravý newyorský přízvuk.

„Ten klíč!” zavrčel jeden z nich.

„Co prosím?” dělal ze sebe Bob hloupého.

„Ten klíč, ksakru!”

Pauza. Pak trochu váhavě: „Ty víš moc dobře, co myslím.” „Nebudem to protahovat,” ozval se druhý.

„Ale já vážně nevím, co po mně chcete,” zakoktal a snažil se přitom vypadat, jako že má srdce v kalhotách.

„No, to si chtěl tu schránku otevřít zubama, nebo co?” „Ach tak,” vydechl s ulehčením Englehorn. „Malé nedorozumění. Na vašem místě bych vrazil rychle zpátečku. Potkal jsem tu dva chlapíky, co nejspíš nepatřili k vám. Jak se říká, lovili v cizím revíru.”

Bob se podíval přes roh – a ztuhnul. Opravdu tam stáli dva chlápci s tvrdým výrazem ve tváři. Ne, pořádková služba letiště to určitě nebude. Tu než někdo zavolá, bude to mít už možná za sebou, teprve pak je možná nějaký divák upozorní, co se tu na otevřené scéně děje za drama. Tyhle dva muže Bob neznal.

„Tam jsou,” řekl a pohodil hlavou směrem k nim. Ruce držel klidně svěšené. Ti dva gangsteři za ním se cítili tak jistí, že mu zapomněli sebrat revolver. Klíč v jeho levačce ho pálil do dlaně. Pot mu tekl po zádech potokem. Vypadalo to s ním dost špatně.

„Tak přece!” řekl ten za ním. „Jsou to oni, jo?” „Pro koho ti chlapíci asi pracují?” „Tak se jich zeptejte.”

Bob dostal ránu, která ho zpoza rohu odmrštila přímo do zorného úhlu těch dvou. Ruce obou mužů bleskurychle zajely do náprsních kapes baloňáků. Bob hleděl přímo do hlavní dvou pistolí.

Jenom se nepohnout! snažil se ovládnout. Ti by z tebe klidně udělali cedník. Vteřiny úzkosti.

Ti chlápkové šli stále blíž a nespouštěli poručíka z očí. Vzdálenost mezi nimi se nebezpečně zkracovala.

Proč na něj před chvílí poslali jen jednoho, když jich tu je tedy pravděpodobně jak psů? přemýšlel. Asi nejspíš nevěděli, co tu chci. Možná to brali jako nějakou past, proto poslali pro jistotu jen jednoho. Aby případná ztráta nebyla tak velká.

Kdo ale byli ti dva, co po něm taky chtěli klíč a zatím se ještě pořád skrývali za rohem?

Muži k němu dorazili s tvrdým výrazem ve tvářích. „Dej sem ten revolver!” syknul jeden.

New Orleans, blesklo Bobovi hlavou když uslyšel zvuk jeho hlasu.

Druhý ho zatím začal prohledávat. Oba se zajímali jen o poručíka.

„Šlaka, ten klíč jsem nenašel,” zabručel ten, co ho prohledával. „Nějakej ale mít musel. Ty Clarkovy zápisníky jsou nejspíš v některý tý schránce. Taky nás to mohlo napadnout dřív.”

Zástupci newyorského podsvětí ještě několik sekund vyčkali, a pak vyšli z úkrytu, který jim skýtal roh uličky se schránkami.

„Nás to napadlo už dávno,” řekl jeden z nich a vystřelil. Kulka smrtelně trefila muže, který Boba prohledával. Než jeho komplic stačil zareagovat, otevřela se i před ním brána pekelná.

Bob na to zaraženě hleděl. Byl na ledacos zvyklý, ale s takovou chladnou brutalitou se ještě nesetkal. Ty proklaté zápisníky kolem sebe šířily teror a násilí. Pak jím někdo smýkl stranou.

„Tak kde je ten klíč?” Po otázce následovala tvrdá rána do Bobova obličeje. Cvakly mu zuby a tvář se mu zkřivila bolestí. Chtěl se krýt, ale ten druhý ho chytil za ruce a znehybnil mu je.

V místě, kde mu divoce tlouklo srdce, ho přes bundu tlačilo ústí revolveru. „No. Tak bude to!”

„Sakra,” sykl poručík, „já ho přece nemám u sebe, nechal jsem ho ve služebním autě.” „U těch dvou nohsledů, co s tebou přijeli?” Takže ti maníci ho celou cestu sledovali, a on to ani nepostřehl.

Takhle se dostat do maléru vlastní nedůsledností.

„Nevyprávěj nám tu žádný pohádky, poldo!” utrhl se na něj jeden z gangsterů.

Bob věděl, že prohrál. I pro gangstery byl ale právě nejvyšší čas, aby odtud zmizeli. Každým okamžikem musí přeci někdo zalarmovat policii.

Udělal rychlý pohyb levačkou a od potu mokrý klíč dopadl na podlahu několik yardů od nich. Jeden z mužů vyrazil.

„Ještě nestřílej!” zavolal přes rameno. „Třeba je to jen chyták!”

Zvedl klíč, podíval se na číslo a vyhledal příslušnou přihrádku. Otevřel ji.

Ulehčením se mu nedostávalo slov.

Jeho kumpán dotlačil Boba tak blízko, aby se na to mohl také podívat. „Tak ta báchorka byla přece pravdivá. Štěstí, že jsme překazili plány našim pánům kolegům. Rád bych věděl, jak jejich šéf přišel na to, že si Sonny Clark vedl záznamy. Já jsem ještě donedávna nevěděl, že Clark už není mezi živejma a tyhle věci že se tu válej jak houska na krámě.”

Tichounké kroky, které se blížily kolem stěny schránek, nevyrušily ani jednoho gangstera z radostného nálezu. Všimli si jich, teprve když už bylo příliš pozdě. Byli to tři uniformovaní muži. Zvedli své revolvery a zamířili. „Ruce nahoru!” přikázal jeden.

Oba muži sebou trhli a chtěli se bránit. Ale rychle zjistili, že už nemají žádnou šanci. Se zaťatými zuby se proto tomu rozkazu podřídili.

Tři minuty nato už poručík vytahoval z kapsy svůj policejní průkaz.

A za dalších pár minut seděl se svými seržanty ve služebním voze a Clarkovy zápisníky ho tlačily v náprsní kapse. Ve tváři měl ale stále pocit tupé bolesti. Zdálo se mu téměř neuvěřitelné, že se z toho všeho nakonec tak šťastně dostal.

Stepen Lopochin přišel. Vysoký, hubený v solidním obleku s hedvábnou kravatou a sněhobílou košilí. Jako vždycky roztržitý výraz.

Černovlasá agentka zařídila vše potřebné pro vytvoření náležité atmosféry. Od denního světla byla místnost odříznuta zataženými závěsy a vzniklé šero podbarvovala červená difúzní lampička. Z kvádro aparatury se linula podbízivá hudba.

Stepen Lopochin se zhluboka nadechl. Teď už nepůsobil tak roztržitě a ustrašeně. Jeho chování se úplně změnilo. Z utiskovaného, pod pantoflem drženého manžela se v momentě stal mužem přímo světáckým.

Nosem hluboce nasál vzduch. Voněl po šeříku, který měl tak rád.

Tepr,ve pak uslyšel tiché šplouchání. Vycházelo z koupelny. Stepen si odložil sako, povolil a sundal kravatu. Rozjařeně odhodil z čela pramének vlasů.

Dveře koupelny byly zavřené. Opatrně je začal otevírat. Vůně šeříku zesílila. Čím víc Stepen otevíral, tím hlouběji tu vůni vdechoval.

Koupací vana skoro přetékala a na hladině se pohupovaly vonící kopečky pěny. Mezi nimi prosvítalo bezchybně formované ženské tělo.

Když Stepen spatřil ten rozzářený pohled, kterým ho Nelly radostně přivítala, neměl daleko k tomu, aby úplně ztratil rozum. Okouzleně přistoupil blíž.

Dívka mu podala velkou mycí houbu.

„Byl bys tak hodný, miláčku, a namydlil mi záda?”

To byl ten správný tón, ta správná situace, která toho velkého průmyslového šéfa, a zároveň vlastní manželkou neustále ponižovaného a peskovaného otloukánka, dokázala zbavit všech smyslů.

Nelly k němu natočila svá krásná záda.

Okouzleně přejížděl pohledem po její šíji, která tvořila s rameny nádhernou linii, a obdivoval její sametově hladkou a měkkou pokožku. Vzal houbu a jemně s ní po tom sametu začal přejíždět.

„Trošku přitlač, miláčku,” poprosila krásná agentka a spokojeně zavrněla, když její přání splnil.

Stepenovi se vzrušením udělal v krku knedlík a nebyl schopen promluvit. „Vezmi si ještě trochu mýdla.”

Smysly ho pomalu začínaly opouštět. Už se dál neovládl a zabořil obličej do ještě suchých vonících vlasů koupající se Venuše. Sklonila hlavu a otočila se k němu.

Stepenův pohled ulpěl na jejích božských ňadrech. Z bradavek po kapičkách stékala napěněná voda.

„Nechceš se také svléknout, lásko?” zeptala se a podívala se na něj očima, v jejichž temné černi probleskoval příslib rozkoše. Stepen Lopochin zaváhal.

Dvě něžné ruce ho opatrně objaly kolem ramen. Zavřel oči, zatímco ho dívka zbavovala všeho, co měl na sobě. Nellyino svůdnictví ve službách tajných úkolů – neobvyklé, ale ve většině případů velice úspěšné. Tato top-agentka musela při plnění svého poslání spolknout mnohé.

Konečně před ní stál nahý. Jeho do zlatova opálené tělo bylo spíše hubené, ale zato svalnaté a vytrénované jako u staršího tenisového hráče. Obličej měl dost výrazný. Venuše se o kousek posunula. Vana měla nadprůměrné rozměry a bylo v ní dost místa pro oba dva. Lopochin do ní vlezl. Příjemně teplá voda, vonící po šeříku ho hladila po celém těle jako stovky jemných dlaní. Natáhl se vedle Nelly a nohy zapletl mezi její.

Šťastně vychutnával tu nádhernou rozkoš. Pro tuhle výjimečnou ženu by dokázal obětovat život. Poskytovala mu vše, bez čeho se v životě musel už dlouho obejít: náklonnost, teplo, vzrušení.

Nelly Moorová se k němu po hladkém dně vany přisunula ještě těsněji. Obejmul ji kolem ramen, podíval se jí do výrazného obličeje se smyslnými ústy, která byla napůl otevřená. Jeho ruce přejížděly po plných, ale přesto útlých ramennou, a pak po pevné sametové kůži.

Najednou ji na sebe prudce strhl.

Vyrazila ze sebe vzrušený sten a objala ho. V obličeji výraz velké rozkoše, chvějící se chřípí. Ústa se ještě trošku pootevřela a ještě o něco víc.

Také Lopochin vypadal, jako by byl opilý tím nejopojnějším vínem. Přitiskl svá ústa na její a mezi zuby nechal vklouznout horký roztančený jazyk.

Převalovali se v teplé vonící vodě, jen hlavy jim koukaly ven. Voda stříkala a koupelnou poletovaly pěnové bublinky.

„Pojď!” zašeptala Nelly a pomalu se začala zvedat. „Pojď do pokoje!”

„Ano, ano.” Lopochinova slova zněla rozechvěle.

Odpoutal se od mokrého ženského těla. Nelly půvabně vystoupila z vany a na jejím nádherném poprsí zůstaly kopečky pěny. Něžným gestem si je setřela a prsty přitom zavadila o bradavky.

Stepenovy oči přejížděly po lepém těle. Nemohl se na něj dosyta vynadívat.

Jako v tranzu následoval dívku, která z police sebrala velkou osušku a cestou z koupelny do pokoje si ji omotala kolem mokrého těla.

Uprostřed salónu zůstala stát a počkala na Stepena, který ji obejmul s takovým výrazem v očích, jako by právě naráz prožíval všechny slasti světa.

Ucítil, jak se k němu tisknou dvě pružná plná ňadra a pokrýval Nellyin obličej polibky. Pak ji pevně objal, nadzvednul a odnášel k pohovce, kde ji opatrně uložil. Zdálo se, že v žilách ztepilé dívky neproudí krev, ale přímo láva. Stepena spaloval uvnitř žár touhy a v uších mu hučelo. Tajná agentka svoji roli hrála znamenitě. Jeho ruce cítila po celém těle. Uchopila jeho hlavu a tiskla ji k sobě. Pak se jí Stepen zmocnil s celou svojí silou. Ani Nelly se nespokojila s rolí pasivního diváka. Chvíli v ní bojoval mozek proti citům a vášním, ale ani coby profesionální agentka se v tom okamžiku nedokázala chovat jako kus chladného kamene.

Obě těla se nakonec semkla a vzájemně drtila přívalem skoro zvířecího pudu, který už nebyl kontrolován žádným rozumem nebo zábranami.

Trvalo dlouho, než se vrátili zpět do reality. Vzájemně se líbali po rozechvělých tělech a pomalu se uklidňovali. Nelly měla zavřené oči. Po obličeji se jí rozlil výraz uvolnění a uspokojení. Zhluboka vydechovala a její hruď se střídavě vzdouvala a klesala.

Stepen Lopochin přejížděl po hladké kůži jejích nádherných ňader a hrál si s nimi.

„Děkuju – děkuju ti, Nelly,” zašeptal.

Zasmála se a otočila k němu hlavu.

„Hlupáčku.” Přejížděla mu rty po čele. „Jsi hrozně vzrušující.”

Lopochin se kysele ušklíbl.

„To musíš jednou vysvětlit mojí manželce!”

Nelly pokrčila rameny a jakoby mimochodem nadhodila.

„Tak proč sis ji tedy bral? Je přece milión dalších žen, které chtějí dávat opravdovou lásku, a ne někoho tyranizovat jako domácí saň.”

Přitáhl si na sebe deku.

„Tomu ty nerozumíš.”

„Schválně. Vysvětli mi to!” V Nelly rostlo nové, tentokrát jiné vzrušení, které ji přivedlo do střehu. Přijde teď konečně odhalení, na které tak dlouho čeká?

„Oficiálně jsem managerem firmy já, ale ve skutečnosti je jím moje žena. Ona je vodič, a já jenom loutka v jejích rukách.”

Tak otevřený do té doby ještě nikdy nebyl. Důvěřoval té sympatické ženě víc než kdykoliv před tím. Přitiskla se k němu. Říká se, že jakou vládu země má, takovou si zaslouží. Měl i tenhle muž takovou ženu, jakou si zasloužil? Nelly tomu tak docela nevěřila. Znala ho z té druhé stránky. Ten muž byl horoucí a něžný milenec, měl vypracované sportovní tělo, byl nadprůměrně dobrým managerem – a teď jí chce namluvit, že je pouze nastrčenou loutkou…

Co se za tím asi může skrývat?

Nelly se nemohla zeptat samozřejmě přímo, proto se jen tak mimochodem otázala: „Nechápu, jak to, že tě může mít pod pantoflem. Přece už na ní dávno nejsi závislý?” Dopad těch slov byl větší, než agentka čekala.

Jedním okamžikem se Stepen Lopochin úplně změnil. Ta mužnost, které byl ještě před chvílí plný, jako by najednou zmizela. Co z něho zbylo, nebylo víc než uzlíček bídy a utrpení.

Dlaněmi si zakryl obličej.

„Bože můj, kdybys věděla.” Zaznělo to tak stísněně, že to bylo málem nesrozumitelné. Najednou si odkryl obličej a ostře se na Nelly podíval.

„Ty víš, co k tobě cítím, Nelly, a přeci bych tě musel zničit, kdyby ses někdy někomu zmínila o tom, co ti řeknu.”

Chytil ji za ruce a stiskl, až ji to silně zabolelo, ale nenechala na sobě nic znát a klidně mu hleděla do očí. Věděla, že teď přišel okamžik pravdy, a ona se teď, když už je to tak daleko, musí chovat opravdu profesionálně.

Nelly nebyla jen žena, měla i své řemeslo. Tady nešlo už jen o ni a Stepana Lopochina, ale také o životy druhých lidí. Jaké bylo Lopochinovo tajemství?

„Moje žena nebyla vždycky taková.” Zasmál se hořce. Pak se ušklíbl.

„Vypadala jako anděl, ale nikdo netušil, že v jejím nitru sídlí ďábel. Zrodila se ze dvou protikladů.” Uchechtl se a svěsil hlavu. „Skoro bych mohl říct, že pochází ze stoky. Jak víš, byli mí rodiče poměrně zámožní, samostatní obchodníci, měli jednu obchodní filiálku a v Estchesteru vlastnili velký dům.” Zavřel oči a v jeho obličeji se objevil výraz nezměrné bolesti. „Oženil jsem se. Po čtvrt roce byli moji rodiče mrtví – otrávení. Byl jsem jediný, kdo přicházel v úvahu jako vrah. Předtím rodiče chtěli moji ženu ustavit jako spoludědičku, ale ona si nechala notářsky potvrdit, že v případě jejich smrti výslovně nechce figurovat jako dědic. Kdo by na to tenkrát pomyslel? Měl jsem tolik jiných starostí. Takže ona nebyla ani v nejmenším podezřívána. Nakonec jsem byl obvinění zproštěn i já, ačkoliv jsem byl vlastně jediný, kdo z té vraždy měl užitek. Celý ten případ se pak odložil jako nedoešený.

A moje žena mi ukázala, co všechno umí.

Postupně se i její vzezření začalo měnit k obrazu jejího zvráceného charakteru.” Zhluboka se nadechl. Nelly ho nepřerušovala. Kdyby teď přestal, vyšlo by všechno nadarmo.

„Pod jejím tlakem jsem stoupal stále výš po žebříčku společenského postavení. Dvakrát mi někdo stál v cestě. Pokaždé ale jen krátce. Při první smrti jsem se ještě domníval, že šlo o nehodu. Když zemřel ten druhý, věděl jsem už s jistotou, že ve hře má prsty moje žena. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že určitě odpravila i moje rodiče, protože pro ni byli překážkou. Nestrpěli by zotročování svého syna. Ty dvě ostatní vraždy obstaral najatý vrah a mé ženě působilo nevyslovitelnou radost, vyprávět mi to všechno do nejmenších detailů. Nakonec odněkud vytáhla podvržený dopis, který dosvědčoval, že všechny čtyři vraždy mám na svědomí já.”

Chytil dívku za ramena.

„Rozumíš, Nelly? Chápeš, ksakru, moji situaci? To je peklo, v čem já žiju – a přesto chci žít dál, i když sebevražda je mým jediným východiskem.”

A pak udělala Nelly Moorová něco, čeho se ještě nikdy předtím nedopustila: vyprávěla svému společníkovi o zápisnících nájemného vraha Sonny Clarka. Zabralo to. Stepen Lopochin se nestačil divit a v momentě pochopil, že Nelly je něčím jiným, než si doposud myslel, a že v ní získal důležitého spojence.

„Kdo byl ten vrah, kterého tvá žena zaměstnávala?” nadhodila otázku. „Byl to Sonny Clark?”

Lopochin zamžikal. Byl jako omráčený.

„Od koho se o něm dověděla? Kdo jí Sonnyho Clarka dohodil?” „Ne – nevím to přesně,” odpověděl zmateně Stepen. – -„Přemýšlej, Stepene! Je to děsně důležité!” „Persson se jmenoval, myslím, Frank Persson.” Nelly svraštila obočí a zamyslela se.

Ale jak přišla paní Lopochinová právě na tohohle Perssona?

„Znala ho už z dřívějška. A věděla, že není čistej. Proto se na něj obrátila prostřednictvím svého bratra.

Persson určitě dosáhl svého bohatství s pistolí v ruce. Když ale potřeboval někoho odpravit, vlastní ruce si s tím nešpinil. Prostě najal někoho schopného, o kom policie nevěděla víc než jeho jméno.”

„Sonny Clark!” vyhrkla Nelly.

Poručík Englchorn dorazil k Nelly chvíli poté, kdy odtud zmizel Stepen Lopochin. Přinesl Clarkovy zápisníky.

„Dokonce i datum je zakódované,” vrtěla nad nimi Nelly hlavou. „Jediné, co se dá jednoznačně vyluštit, jsou města, ve kterých Clark pracoval.”

Bob Englehorn se podrbal na zátylku.

„Senátor McGavern byl poslední zákazník. To víme jistě.”

Agentka sebou cukla.

„V tom případě by to poslední, co si zapsal, mělo být jeho jméno … S.M.G. Ano, to může být jedině senátor McGavern.”

Nelly vzhlédla. „Jak vlastně zemřel ten senátor?”

„Bydlel tady v New Yorku. Z Washingtonu jezdil domů přinejmenším jednou týdně.” „Proč nelítal letadlem?” Bob pokrčil rameny.

„Jednak rád řídil a letadlo mu navíc připadalo nudné. Aspoň to prý tvrdíval.” „Měl někdy nějakou nehodu?” Nelly byla celá nedočkavá. Neměla ráda, když ji někdo zbytečně natahoval.

„McGraven byl razantní řidič, milující riziko. To je vlastně dost nepochopitelné, když si uvědomím, že měl možná strach z lítání. Clark mu prostřelil obě přední pneumatiky.” „Obě?”

„Ano, podle toho jsme společně s FBI přišli teprve na to, že se do věci vložil profesionál. Clark se totiž obdobným způsobem zbavoval svých obětí dost často.” Nelly se podmračeně dívala na černé zápisníky.

„Tenhle Sonny Clark byl nejspíš šílenec. Poslechni si, co píše: rychle jako lasička – obě zlomit. Oheň pekla olizuje jeho mrtvolu. Ječivý řev násilí. Soudce vynesl rozsudek, Fantom ho vykonal. Sedm sluncí předem odměna katovi. Fénix vstává z pekelného popela a platí tři slunce nato další daň.”

„Na první pohled to moc smyslu nedává,” komentoval to poručík, „ale když člověk ví, co se stalo, přijde rychle na to, co to má znamenat.”

Nelly přikývla.

„Já tomu rozumím tak, že dostal polovinu dohodnuté sumy týden předem a tři dny potom chtěl zkasírovat zbytek. Výraz slunce tu používá místo slova den. Pak je tady ještě něco o temnotách, to by pro změnu mohlo znamenat noc.”

„Mám ty tři zápisníky nechat tady u vás, miss Moorová?”

Agentka se zamyslela.

„To bude asi nejlepší. Vy jste teď v neustálém nebezpečí života. A já tu mám dokonce i trezor.”

„Já si ale myslím, že ti lidé určitě hlídají i vás.”

„S tím souhlasím. Pravděpodobně sledují každý můj krok.”

„Zatím mi ale nejspíš nepřisuzují žádný velký význam. Možná si myslí, že jsem měla s Terrym poměr, a proto ke mně také tehdy přišel.”

„Ale jestli je váš dům hlídaný, pak mě jistě viděli, že k vám jdu. A o mně vědí, že mám ty zápisníky, takže budou logicky předpokládat, že se je pokusím ukrýt právě u vás.”

Nelly se zamyslela.

„Máte pravdu. Jsou dole vaši lidé?”

„Ano.”

„Tak mě tedy zatkněte!” Bob Englehorn vytřeštil oči. „Co že vás mám?”

Černovlasá Eva z ráje se pobaveně zasmála.

„Přemýšlejte trochu, kolego Englehorne. Ti gangsteři si pomalu dávají dohromady dvě a dvě. Když mě ale odvezete s želízky na rukou, musí je okamžitě napadnout, že mám s těmi zápisníky něco společného.”

„Zní to zajímavě. Snad nás to trochu postrčí k úspěchu.”

Nelly se zvedla.

„No tak do toho, chci tu věc mít už za sebou!” „Co chcete podniknout potom?”

„Odvezete mě odtud se zapnutou sirénou, projedeme městem, pak mě někde vysadíte a já se zpátky vrátím taxíkem. To už tu snad ti chlapíci čumákovat nebudou.”

„Geniální,” řekl Bob Englehorn, pokýval hlavou a zachřestil pouty.

„Jenom tak mimochodem, poručíku, co je s těmi gangstery, které jste zatkli?”

„Zvláštní věc. Žádný z nich není z New Yorku.” Pár větami jí vyprávěl, co se stalo na letišti.

Nelly vypadala ustaraně a zamyšleně. Myslela na své setkání s Lopochinem. Souvislost mezi tím, co jí vyprávěl o nájemném vrahovi, jehož služeb jeho paní několikrát využila přes Perssona, a tím, po čem právě pátrali, byla zřejmě větší, než si v tu chvíli mohl Bob, neznající některé podrobnosti, vůbec představit.

Ale co ti gangsteři? Kdo je asi poslal sem do New Yorku? O Clarkovy zápisky má možná zájem i samo podsvětí. A kdo je ten Persson? Kolem Nelly kroužila ještě spousta dalších nevyjasněných otázek, ale měla pocit, že v tomhle okamžiku je klíčovou postavou právě Persson. Musí se jí podařit, nějak se k němu dostat, protože jedině on je vlastně může dovést dál.

„Neznáte nějakého Perssona?” zeptala se poručíka, když uzamkla zápisníky do trezoru a nechala si nasadit pouta.

„Frank Persson? Hm, jen podle doslechu. Pokud vím, udělal si svého času dobré jméno v newyorském podsvětí, ale teď už dlouho patří k váženým občanům a pohybuje se jen ve vyšších kruzích. Asi před třemi lety se prý úplně přestal zajímat o obchody a užívá si života playboye.” Víc už Nelly ani vědět nechtěla a prozatím ani nepotřebovala.

Rusovlasá novinářka měla už čekání právě tak dost. Nespatřovala žádný smysl v tom, že tady sedí a čeká, až se Englehorn milostivě vrátí. Jestli se poručíkovi opravdu podařilo vyzvednout ty zápisníky, stal se pro gangstery tím nejzajímavějším člověkem pod sluncem on. Ji by snad už mohli nechat na pokoji.

Bylo to sice trochu nebezpečné, ale Bonnie Marchová se rozhodla, že se vzdá bezpečí policejní stanice. Odešla za poplašených protestů seržanta, který dostal úkol ji hlídat.

Vyšla na ulici, zůstala stát a rozhlížela se kolem. Jako vždycky tu byl hustý provoz. Město bylo přikryté hustým mlžným oparem. Na to, kolik bylo v tu dobu hodin, bylo díky tomu dost šero. A taky pěkně dusno. Bonnie se začala potit, ačkoliv na sobě měla jen halenku a lehkou džínsovou bundu. Konečně se jí podařilo najít svůj zaparkovaný vůz. Okénko u spolujezdce bylo stále rozbité. Bonnie sesbírala zbylé střepy a hodila je do nedalekého kontejneru. Kabelku a bundu hodila na zadní sedadlo a vedle sebe položila malý revolver. Jistota je jistota.

Jejím prvním cílem byl výškový dům, ve kterém bydlela. Asi o půl hodiny později už vjížděla do jeho podzemních garáží. Cestou jela velice obezřetně, ale nikoho, kdo by ji sledoval, si nevšimla. To ale ovšem nebyla žádná záruka toho, že se tak opravdu nedělo.

Podzemní garáž byla zaplněná jen zpola a v tuhle chvíli zcela liduprázdná. Bonnie vystoupila z vozu, do pravé ruky uchopila revolver a přehodila přes něj bundu, aby si zbraně nikdo nevšiml. Kabelku nesla v levačce. Nohou zabouchla dvířka auta a znovu se rozhlédla. Nikde se nic ani nepohlo. Oddechla si. Ti maníci mají teď nejspíš úplně jiné starosti, nežli ji sledovat.

Když se vydala k výtahu, její kroky byly díky měkkým podrážkám bot téměř neslyšné.

Ještě než zmáčkla tlačítko přivolávače výtahu, znovu kolem sebe zapátrala pohledem.

V tom okamžiku ze svého úkrytu vystoupili čtyři muži, kteří se do té doby skrývali za širokými nosnými pilíři. Bonnie zvedla ruku s revolverem, ale nevystřelila. Stejně by neměla žádnou šanci. Mířily na ni totiž současně čtyři zbraně. Muži se k ní blížili s hrozivým výrazem ve tvářích.

„Odhoďte prosím zbraň, slečno Marchová,” vyzval ji jeden zdvořile. „Nemám rád, když se z žen dělají mrtvoly.”

Náhle za ní zahučel výtah. Brzy už musí být dole. Ale jak to, že jede dolů? Já ho přece nepřivolala.

Bylo nepravděpodobné, že by se mohla dočkat něčí pomoci. Přesto se na to upjala. Byla to ostatně její poslední naděje.

„Co ode mne chcete?” řekla roztřeseně a ruku s revolverem nechala klesnout.

Musíš získat čas!

Muž, který na ni před chvílí promluvil, k ní teď přistoupil, natáhl ruku po zbrani a škubnutím jí ji vytrhl. Zasmál se.

„Doneslo se ke mně, že jste velice půvabná. Dneska můžu konečně říct, že se s tím tvrzením dá jen souhlasit.”

Bonnie si toho cizího muže začala prohlížet. Byl velký, široký v ramenou, měl svalnaté ruce a bezvadně padnoucí oblek. Obličej měl velice výrazný. Jeho tvář vyzařovala směs autoritativnosti a rytířskosti. Ne, ten muž navzdory automatické pistoli, kterou držel v ruce nevypadal vůbec jako gangster.

Ti tři ostatní stáli pár kroků za ním. Také oni nevypadali jako vyslovení padouši, jen v obličejích měli zarputilejší výrazy.

Výtah dorazil. Bonniino srdce se očekáváním téměř zastavilo. Strašně ráda by se otočila, ale netroufala si.

Čtyři ozbrojení muži si výtahu vůbec nevšímali, jako by ani neslyšeli, že právě přijel.

Dveře se otevřely. Bonniino srdce se prudce rozbušilo. Nevěděla co, ale očekávala, že se teď něco stane. Všechna její očekávání byla ale marná.

Zazněly za ní kroky. Pak se do jejího zorného úhlu dostali další dva cizí muži.

Muž, který před ní stále ještě stál s úsměvem a namířenou pistolí, ji pobaveně sledoval.

„Aha, rozumím vám,” řekl. Jeho příjemný hluboký hlas na Bonii zapůsobil jako směs cukru a pepře. „Čekala jste odtud pomoc? Ne, ti dva byli nahoře, protože jsem nevěděl, jestli budete parkovat na ulici nebo zajedete vozem sem dolů.”

„Co – co chcete?” zašeptala rezignovaně Bonnie Marchová.

O slovo se přihlásil další.

„Dělejte, musíme odtud pryč! Doteďka šlo všechno hladce, tak ať nás to štěstí zbytečně neopustí.”

„Co uděláme se slečnou Marchovou?” zeptal se další. „Tu vezmeme samozřejmě s sebou.”

Bonnie se dívala z jednoho na druhého. Ta věc pro ni byla stále záhadnější. Do čích rukou se to právě dostala? A co po ní ty ruce chtějí?

Jemným postrkáváním ji dotlačili k velké limuzíně. Musela si sednout na zadní sedadlo. Muž, který ji oslovil jako první, si sedl vedle ní. Dva ostatní nastoupili dopředu. Vzápětí se vůz rychle rozjel.

Dívka se ohlédla po zbrani, kterou byla stále ohrožována. Muž ji měl stále připravenou. Když uviděl její pohled, zasmál se a pistoli zastrčil do kapsy.

„Také si myslím, že už nebudete dělat žádné potíže.” Zadíval se z okna. „Budu vám teď muset zakrýt oči.” Zatáhl za džínovou pásku, kterou měla Bonnie ve vlasech. „To bude to pravé. Dovolíte, prosím?” Zakryl dívce oči. Bonnie se nebránila. Najednou neměla ani strach. Ti muži vypadali jako praví džentlmeni, kteří jen neradi používají gangsterských metod.

Bonnie později nedokázala odhadnout, jak dlouho vlastně jeli. Hluk provozu na silnici, který k ní doléhal, zvolna slábnul, až nakonec úplně ustal. Vystřídaly ho hlasy ptáků. Potom auto zastavilo a mladou novinářku vyvedli z vozu. Otevřely se dřevěné dveře. Když došla doprostřed místnosti, sundali jí pásku z očí. Uvnitř tam bylo všech šest mužů.

Zařízení bylo venkovské, podlaha dřevěná. Bonnie tipovala víkendovou chalupu. Pod stropem visela jen holá žárovka. Za dveřmi bylo slyšet přibližující se kroky.

Jeden z mužů se postavil tak, aby Bonnie nemohla vidět, kdo otevře. Bonnie slyšela jen hlas toho muže.

„Vy jste ale idioti,” řekl tvrdě a vztekle.

„Měli jste tu holku nejdřív uspat.”

Po cestě policejním autem se Nelly zeptala, co bude s těmi muži, zatčenými na letišti.

„To nevím,” odpověděl Bob a pokrčil rameny, „Beztak si musím ještě rozmyslet, jestli to celé můžu nějak ututlat. Nakonec stejně budu muset svým nadřízeným vysvětlit, jakou roli v té věci hraju.”

„Nedělejte si žádné starosti, poručíku, já to za vás vyřídím.”

Bob Englehorn se na atraktivní agentku užasle podíval.

„Myslíte si, že ti dva z letiště vědí něco, co by pro nás mohlo mít význam?” zeptala se Nelly. Bob se zamyslel.

„Mám z nich zvláštní pocit. Zdá se mi, že přišli na to, že se tu nejedná jen o nějakou zakázku, ale že se tu odehrává něco, co může mít velký význam i pro ně. Patří asi k vyšší kastě.”

„Mohli vědět něco o těch zápisnících?” Bob chvíli přemýšlel.

„Myslím, že ano. Je smutnou skutečností, že newyorské podsvětí má mezi policií spojence.” Nelly si povzdechla.

„Takže musíme počítat s tím, že se za téhle situace newyorské bandy nejspíš dají dohromady. To naše postavení dost zhorší.”

„Já si myslím, že tu věc vidíte moc pesimisticky, slečno Moorová. Gangsteři z nižších kruhů s tou věcí nemají nic společného. Naopak, můžou nám nevědomky pomoci, protože se jim přílišná aktivita jejich šéfů nebude zamlouvat. Tím totiž zmobilizují policii a v největším nebezpečí se octnou právě ti na nižších stupních podsvětí.”

„Uvidíme,” řekla pouze a vystoupila z auta.

Zdálo se, že Nellyin plán vyšel. Když asi za půl hodiny vcházela do svého domu zadním vchodem, nic podezřelého nezpozorovala.

Než ale vystoupila do svého střešního bytu, odjistila raději pistoli a byla připravená na případné překvapení.

V jejím bytě na ni ale nikdo nečekal.

Došla k telefonu a zbraň položila vedle na stůl. Pak vytočila číslo Charlese Dawtona a o všem ho informovala.

My nejsme žádní vrazi!” křičel jeden z mužů. Nově příchozí udělal pohrdavé gesto rukou.

„Co to s tím má co dělat? Hrozí nám nebezpečí – a tak se musíme bránit.”

„Ta malá pro nás nebude nebezpečná, teprve až bude u ledu.”

Bonnie Marchová sledovala debatu s vytřeštěnýma očima. Pomalu začínala chápat, o co se v ní jedná. Zadívala se na své věznitele ještě pozorněji. Dva jí připadali známí. Známí jako vedoucí osobnosti obchodního života ve městě.

Co přimělo ty lidi k tomu, aby najednou začali používat gangsterských metod?

Bonnie se zahleděla na toho, který volal po její smrti. Byl to Frank Persson. Najednou si vzpomněla, jak několikrát zkoušela, udělat s ním interview. Nikdy se jí nepodařilo ho zastihnout a přimět k rozhovoru. Načež tedy zapátrala v jeho minulosti a něco z ní zveřejnila v jednom článku, který ho na ni upozornil. Jednoho dne k ní přišel poslíček a předal jí od něj dopis. Musela ten dopis ale přečíst přímo před tím poslíčkem a po přečtení mu ho zase vrátit zpět. Brzy nato sepsala ještě jeden článek a prodala ho New York Timesu.

Tak se konečně dočkala toho, že jí Frank Persson přislíbil soukromé interview.

Teď už Bonnii Marchové bylo mnohé jasné. Věděla o tomhle Perssonovi víc, než bylo záhodno. Byl to jeden z nejchladnokrevnějších gangsterů, který se ostrými lokty krok za krokem proboxovával nahoru.

Copak měl asi společného s nájemným vrahem Sonny Clarkem? A co společného s tím vrahem měli ti ostatní muži v místnosti?

„Nezbývá vám ostatně nic jiného než se podřídit většině!” řekl jeden z nich ostře. Byl to mluvčí skupiny, jak si Bonnie stačila všimnout.

Novinářce se najednou vybavilo i jeho jméno. Jmenoval se Pierre Chaplin.

S tím světoznámým komikem neměl nic společného. Táhlo mu asi tak na šedesátku. Vlasy měl už prošedivělé, ale postavu měl i přes svůj věk štíhlou a zachovalou. Bonnie nevěděla, jakou roli ve společenském životě New Yorku přesně hraje, ale bylo by pro mnohé určitě zajímavé, vidět ho takhle se zbraní v ruce.

Muž, který Bonnii oslovil v podzemní garáži jako první, k ní pomalu přistoupil.

„Nemusíte se obávat, slečno Marchová, víme jak vás uchránit před Perssonovými obvyklými praktikami.”

Slehl po Perssonovi zlostným pohledem.

„Proč jste mě sem zavezli?” zeptala se Bonnie.

„Jde o ty zápisníky,” vysvětlil jí teď už bez vytáček.

„Nám všem tady můžou být velice nebezpečné. Je mi líto, že musíme používat těchhle metod, ale jste pro nás důležitá. Byla jste milenkou Terry Reeda a snad víte o té věci víc než ostatní. Kde jsou ty zápisníky ted?”

Bonnie neodpověděla.

Muž zaváhal a otočil se s prosebným pohledem na své kolegy. Nikdo mu ale nepomohl. „Tak dobře. Jak myslíte. Už beztak toho víme dost.”

„Kvůli čemu jste ji sem, ksakru, vozili?” utrhl se podrážděně Persson. „Aby vás všechny poznala? Nejlepší by bylo…”

„Vy jste prostě pořád zůstal tím, čím jste byl dřív: ubohým vrahem!” ušklíbl se pobaveně jeden z mužů.

Frank Persson zrudl.

„Najednou máte skrupule. Ale když jste si od Sonny Clarka nechal odklidit nepohodlného partnera, to jste tak cimprlich nebyl.” Muž zblednul jako stěna.

„Co vy o tom víte,” ohradil se. „Můj společník mě hodlal vyšoupnout z firmy. To by byl můj konec. To, co jsem udělal, byla čistá sebeobrana.” „Určitě,” řekl Persson a jízlivě se zasmál.

„Nechte toho!” zařval Pierre Chaplin. Muži okamžitě uposlechli. Dokonce i Persson zmlkl.

Bonnie se zoufale ptala sama sebe, jakou roli tu ten Francouz hraje. Proč ho ti ostatní tak poslouchají?

„Hearte, pokračujte zase chvíli vy,” poručil Chaplin muži stojícímu vedle něj. Muž, který stál před Bonnií, kývnul.

„Vy víte, slečno Marchová, že někdo dostal vítr z Clarkovy smrti a odpravil vašeho snoubence. S tím my samozřejmě nemáme nic společného. Mezitím se ta věc ale roznesla. Jeden z nás má spojení s podsvětím a to nás o tom informovalo. Takových lidí, pro které Clark udělal nějakou maličkost, je tady v New Yorku víc. Váš snoubenec se zřejmě pustil na vlastní pěst do vysvětlování různých věcí a doplatil na to, proto vás prosíme, aby ste se nevystavovala zbytečnému riziku, a pověděla nám raději všechno co víte. Jakmile ty zápisníky budeme mít, okamžitě vás pustíme, to vám slibujeme.”

Bonnie horečně přemýšlela. Bylo jí jasné, že ti muži vědí více, než zatím připustili. Bezděčně se obrátila k Pierrovi Chaplinovi. V jeho očích žhnul zvláštní oheň. Byl to on, kdo měl své lidi v podsvětí? Měli před ním ti ostatní respekt právě kvůli tomu?

Konečně došla k rozhodnutí.

„Můj snoubenec mi svěřil do úschovy, obálku, kterou jsem měla předat jisté Nelly Moorové. Je to děvče na telefon.” Bonnie sklopila oči k podlaze. „Nevím, jaký vztah mezi nimi byl. Když tu obálku otvírala, byl u toho jeden poručík od policie. V obálce byl klíček od bezpečnostní schránky a Odkaz na nějaké zápisníky. Poručík mě pak vzal s sebou a …

„To všechno už víme,” přerušil ji Heart. „Jakou roli v tom hraje Nelly Moorová?”

Bonnie pohlédla na Perssona. V obličeji toho muže to neklidně poškubávalo. Působil velmi nervózním dojmem. Co se v něm dělo?

Rusovlasá novinářka nemohla tušit, že jejího snoubence má na svědomí právě on.

Nikdo z této místnosti to nevěděl. Kromě Perssona samotného.

„Nemám zdání.”

Pierre Chaplin si odkašlal.

„Nejspíš má pravdu,” řekl. „Reed už nevěděl, na koho se má obrátit. Svoji snoubenku nechtěl zbytečně vystavovat takovému nebezpečí a tak se obrátil na svoji – hm – přítelkyni. Tahle holka na telefon je pro nás zatím nepopsaný list a asi jím i zůstane, protože ty zápisníky jsou teď v rukou policie.”

„Moorová taky,” poznamenal Persson. „Zatkli ji.”

Všichni se na něj nedůvěřivě podívali.

„Odkud to víte?” zeptal se Chaplin.

„Od svých informátorů!” sykl agresivně Persson.

„Od těch, co je někdo zavolal do New Yorku?” zeptal se jízlivě Heart.

Persson udělal pohyb, jako by se na něj chtěl vrhnout. Francouz ho strhl za rameno zpět.

„Vemte konečně rozum do hrsti,” vykřikl rozzlobeně. „Musíme držet pohromadě. Jenom tak můžeme čelit nebezpečí. Nic se nám nemůže stát, když se budeme vzájemně podporovat. Naše vzájemné sympatie s tím nemají nic společného.”

„Pěkně jsi to zazpíval, orle,” ušklíbl se souhlasně Persson. Pierre Chaplin se tvářil, jako by to neslyšel.

„Ještě jsme se nedověděli, kdo do New Yorku nechal zavolat ty cizí ostrý hochy,” řekl a obrátil se vyčítavě na Hearta. „Musí to s naší věcí mít dost společného.” Rozhlédl se kolem sebe.

„Kdo tu chce držet stráž jako první?” zeptal se a kývl směrem k Bonnii. Nikdo se nepřihlásil. Jeho pohled se zastavil na Heartovi. „Dobře, tak třeba vy!”

Heart chtěl protestovat, ale Francouz si ho dál nevšímal. Persson se škodolibě usmíval.

Dovedli Bonii k těžké dřevěné posteli s povlečenou pěnovou matrací a přivázali ji k pevně vyhlížející pelesti. Ale pouze tak, aby se mohla částečně hýbat. Kdyby ji tu deset minut nechali samotnou, nejspíš by se ze svých pout sama osvobodila. Heart si sedl naproti ní na rozviklaný stůl. Ještě než všichni odešli, zašeptal Persson: „Měli jste ji zavřít někam jinam. Víte přeci, že dnes večer pořádám velkou párty.”

„Nevidím v tom žádný problém,” odpověděl Chaplin tlumeným hlasem. „Bouda je od domu dost daleko. I kdyby křičela sebe hlasitěji, nikdo ji neuslyší.”

Dali si záležet na tom, aby mluvili potichu, ale Bonnie měla mimořádně dobrý sluch.

Teď tedy alespoň věděla, kde je.

To její situaci ale moc nezlepšilo, protože jí bylo jasné, že se Persson bude všemožně snažit o to, aby ji živou už nepustili.

„Mám pro vás překvapení, Nelly,” řekl Charles Dawton poté, co spolu po telefonu všechno projednali.

„Doufám, že mi nikoho nepověsíte na krk. Pokud jste to už udělal, odvolejte je.” „I v tom případě, že se jedná o Oleho a Jerryho?” Nelly se rychle vzpamatovala ze svého překvapení. „Co máte v úmyslu?”

„Už jste přemýšlela o tom, jak se k tomu Perssonovi dostat?”

„Ano,” odpověděla rázně agentka. „Persson rád pořádá velké večírky. Chtěla bych vás poprosit, jestli byste mi neobstaral na nějaký pozvánku.” „Jak to mám podle vás udělat?” „Máte přece vlivné styky.”

„Ne, Nelly, to se mi zdá příliš riskantní. Potřebujete někoho, kdo vám v té akci bude krýt záda.”

„Nojo, ale jak to chcete udělat? I sama budu mít problémy s tím, jak se k němu dostat…” „Zapomněla jste, že Ole a Jerry jsou muzikanti?” Nelly tiše hvízdla a zasmála se.

„Tak dobře, souhlasím,” řekla smířeně. „Jenom doufám, že s tím Perssonem nestřelíme vedle.”

„Je to jedna z možností. Podle teorie Terry Reeda, můžeme s pomocí těch zamotaných kódů v Clarkově zápisnících, zjistit, kde najdeme lidi, kteří si u něj objednávali práci.” „Jak to budete chtít Perssonovi dokázat?”

„Posvítíme si trochu na jeho minulost a výsledky budeme porovnávat ve spojitosti s Clarkem. Mezitím dekódujeme ty zápisky. Ty by pak měly být dost silné na to, aby Perssona usvědčily.”

„Trochu zdlouhavé, jestli se budeme nejdříve starat o jeho minulost a teprve pak budeme dosazovat do případu jeho nynější čachry.”

„Nelly, chcete zpochybňovat moje kombinační schopnosti?” Černovlasá agentka se rychle zasmála. „Tak dobře, nějak už si s tím poradíme.”

„Těší mě, že mluvíte v množném čísle, Nelly. To znamená, že jsme domluveni.”

Nelly Moorová zamyšleně vzdychla. Teď už věděla, že tenhle případ se bude týkat těch nejvyšších společenských míst. Jedno bylo totiž jasné: jen ti nejbohatší si mohli dovolit profesionálního zabijáka, jako byl Sonny Clark.

„Vlastně ani nevypadáte jako kriminálník,” špitla rusovlasá žurnalistka. „Také žádný nejsem.”

„A co tady tedy děláte? Proč mě tu hlídáte? A proč jste se podílel na mém únosu?” „Jednoduše řečeno: rád žiju.”

„Chcete mi namluvit, že to všechno děláte pod nátlakem?” Stirling Heart zakýval hlavou.

„Přesně tak.” Vyskočil od stolu. „Znám Perssona už z dřívějška. Vyšli jsme ze stejné špíny tam dole. Trvalo dlouho, než se nám z ní povedlo vyhrabat a …” „Pomocí podvodů a vražd?” zeptala se jízlivě Bonnie Marchová. Zavrtěl hlavou a přistoupil k ní blíž.

„Musíte mi věřit, slečno Marchová, v mém případě to není pravda!” „Jak to, že je pro vás najednou tak důležité, přesvědčovat mě o své nevině?” Stirling Heart se posadil vedle ní na postel a matrace se pod jeho vahou silně zhoupla a prohnula.

„Já – já nevím,” odpověděl zaraženě. Novinářka pokračovala.

„Pokud opravdu nejste jako Persson, co pohledáváte tady v té společnosti?” Udiveně na ni pohlédl. V jeho očích byl vidět zmatek. „Opravdu to chcete vědět?” Rusovláska přikývla.

Heart se vyhnul jejímu pohledu a chvíli zůstal celý zaražený. Pak začal. „Moje sestra je ženou Stepena Lopochina,” řekl tiše.

„Znáte ho?”

„Ano.”

„Ona ho má úplně v rukou – a mě taky. Byl jsem to já, kdo ji spojil se Sonny Clarkem. Byl jsem to já, kdo jí pomohl spáchat dvě vraždy. Žiju z peněz jejího manžela. Každý měsíc dostanu tučný šek.”

„Jestliže jste doporučil svojí sestře Sonnyho Clarka, nesete stejnou vinu jako ona.”

Heart na ni zděšeně pohlédl.

„Přísahám, že jsem neměl ani potuchy, co je ten Clark doopravdy zač.”

„Jste o mnoho mladší než Persson. Znáte ho opravdu už tak dlouho?”

„Od dětství.”

„Jak jste navázali kontakt s tím zabijákem Clarkem?”

„Moje sestra mi řekla jeho jméno. Nejdříve mě poslala za Perssonem. Ten hned věděl, oč jde.”

„Věřím vám,” řekla povzbudivě Bonnie.

Pohlédli na sebe. Heart v jejích očích uviděl něco, co uvedlo jeho krev do varu. Najednou se na ni vrhl a přitiskl svá ústa na její smyslné rty. Bonnie se jeho polibku bránila.

„Miluju tě,” šeptal Heart.

Uhnula hlavou před jeho lačnými ústy.

„Ale přesto jsi pod jednou střechou s lidmi, kteří mě chtějí zabít,” namítla Bonnie. „Máš pravdu,” vydechl zoufale a klesl vedle ní.

Rusovláska zůstala chvíli nehybně ležet. Její hlas nesměl ani v náznaku prozradit nic z toho, co měla v úmyslu. Jestliže odtud chce vyjít jednou živá, musí mít spojence. Heartovo chlapské vzezření pouze zakrývalo to, že je v podstatě velmi labilní. Z toho, co jí doposud vyprávěl, to bylo alespoň dost zřetelné.

A ona už bude vědět, jak tuhle jeho labilitu využít ve svůj prospěch.

„Oni mě pak chtějí opravdu zabít?” zeptala se tichým hlasem.

Stirlinga Hearta ta otázka vytrhla ze zamyšlení.

„Ano,” odpověděl vážně. „Tři z nich kontrolují nejdůležitější okruhy zájmu newyorské mafie. Největší šéf z nich je Pierre Chaplin.”

„Cože?” vydechla překvapeně Bonnie. „Ale vždyť je přece původem Francouz!”

„Žijeme v New Yorku a ne na Sicílii. Ty časy, kdy americká mafie byla víceméně řízená z Itálie, jsou už dávno pryč.”

„Kvůli těm zápiskům se teď musí asi pořádně potit, co?” Heart vzal Bonnii za ramena.

„Slibuju ti, že tě odtud dostanu,” řekl a znělo to upřímně a rozhodně. „Nesmí tě zabít! Rozvážu ti teď pouta. Ale samozřejmě odtud ještě nemůžeš odejít. Stříleli by po nás a určitě by nás dostali. Takhle se odtud nedostaneme. Musíme vymyslet něco jiného.”

„Později,” zašeptala Bonnie. Dráždivě pootevřela rty a jemně po nich přejela jazykem.

Heart porozuměl. Jeho dech se zrychlil. Objal ji pevně kolem ramen.

Povalil ji na postel a pokrýval obličej tiše sténající dívky něžnými polibky.

Pak se její ústa pevně přisála k jeho.

Heartova mysl se úplně zatemnila měkkým, pružným dotekem jejích ňader a sladkou vůní dráždivého parfému. Smyslná rusovlasá dívka ho už měla ve své moci.

Roztřesenýma rukama začal rozvazovat její pouta. Byl si vědom rizika, že by mohl někdo přijít, ale nic už ho nedokázalo zastavit. Vzrušení bylo silnější než on. Klekl si vedle ní na matraci. Položila se na záda a jeho hlavu si přitiskla na prsa. Rudá záplava vlasů se rozprostřela kolem jejích ramen. Heart zhluboka vdechoval její omamnou vůni. Byl jí úplně omámen. Pak jí začal jazykem jemně dráždit ušní lalůčky. Bonnie ho hladila všude, kam její ruce dosáhly.

Fascinovaně hleděl na tu vzdouvající se hruď. Hořejší knoflíky těsné halenky byly rozepnuté a dovolovaly zahlédnout bujné sněhobílé prsy.

Stirling na ten zázrak položil ruce a začal se s ňadry mazlit. Bonnie slastně vydechla.

Ňadra byla ale stále ještě spoutána lehkou látkou, a před Heartem leželo nádherné údolí mezi dvěma horkými, ale měkkými sopkami. Viděl, jak se tou tenkou látkou doslova prokousávají dva ostré hroty bradavek.

Jeho vzrušení stále rostlo. Přitiskl se na žádostivé ženské tělo.

Pak už neměl další trpělivost odkládat úplné odhalení toho skvostu. Za hlasitého stenu halenku jedním trhnutím rozepnul. Bonnie tlumeně vykřikla a zachvěla se. Pak se trochu nadzvedla, nedočkavě shodila s nohou elegantní lodičky, položila se zpátky na postel a nabídla muži pootevřená ústa.

Jazykem si hrál mezi jejími zuby a pil z ní jako z plného poháru.

Jeho oči se rozšířily dalším přívalem vzrušení, když se její boky začaly rytmicky pohupovat a trochu víc rozevřela klín. Těsně džínsy nedovedly zakrýt žádnou z těch nádherných linií dlouhých nohou.

Chvějícími se prsty začal rozepínat pásek jejích kalhot a nahmatal jezdce zipu. Srdce mu zběsile tlouklo a hlava hořela jako pochodeň, když dívku postupně zbavoval šatů. Bonnie tiše sténala a její tělo se vlnilo houpavými pohyby. Heart zaníceně hnětl pružná ňadra a bral do úst střídavě obě bradavky. Pak ze sebe i on strhal oblečení.

Bonnie se nadzvedla a setřásla z ramen rozepnutou halenku.

Pak se zase položila na záda.

Muž jí položil hlavu do klína.

„Pojď!” zasténala nedočkavě.

Heart na ni upřel oči, zadržel dech a pak ji obejmul tak silně, jako by se jí už nikdy nechtěl vzdát.

Dívka jeho horečné objetí opětovala.

Po chvíli vedle sebe už zadýchaně leželi a něžně se laskali. Stirling Heart měl za sebou už množství milostných zážitků, ale tenhle s rusovlasou Bonií patřil k těm nejvýraznějším.

Cítil, že po ní v jeho nitru opětovně narůstá touha, ale bojoval proti tomu.

„Odejdeš odtud, neboj,” řekl. „Nikdo ti tu nesmí udělat nic zlého. Jinak bych už sám nemohl dál žít.”

Fascinovaně a s oddaností na ni hleděl.

Ale i Bonnie cítila, že toho muže nebude moci jednoduše opustit, až to všechno skončí, jak si původně představovala. Na to byl jejich společný zážitek příliš silný. „Jak to chceš udělat? Nesmíme zbytečně riskovat.” „Počkáme až do párty,” řekl Stirling a podíval se na ni. „Jsme na Perssonově pozemku. Znáš jeho vilu?” „Jednou jsem tam byla.”

„To je dobře. Pamatuješ si tu širokou, asfaltovou cestu, která vede až k hlavnímu vchodu a ještě kousek doleva?” Bonnie přikývla.

„Jeli jsme po té cestě asi o dvacet yardů dál směrem za dům. Na tom místě končí asfalt a cesta je kamenitá. Dalších dvacet yardů vede cesta piniovým lesíkem. Uprostřed něho stojí tenhle domek, kde teď právě jsme. Žádný člověk-by tě neslyšel, ani kdybys křičela, jak nejvíc umíš. Kromě toho se párty pořádá na druhé straně domu a Persson má pozvanou i hudbu. Ale ta párty sama o sobě je pro nás náramně výhodná.” „Jak to?”

Stirling se tajemně usmál a pak před rusovlasou novinářkou rozvinul svůj plán.

Poslední hodiny nežila Conny Tracyová svým dosavadním sladkým životem. Měla strach, obrovský strach.

Frank Persson v poledne hned po tom nepříjemném telefonátu, odjel pryč. Tak zuřivého ho ještě nikdy neviděla, ačkoliv s ním už několik měsíců žila pod jednou střechou. Chvíli potom, co odešel, projely kolem dvě velké limuzíny. Nezastavily ale před domem a hnaly se dál směrem k piniovému lesíku.

Blondýnka rychle opustila své místo u okna, aby si jí tam nikdo z vozů nevšiml, a rozběhla se širokou chodbou k postrannímu balkónu. Právě v tom okamžiku se tam ale objevila černá kuchařka Martha Haddricková. Její červeně žilkované oči na Conny nenávistně hleděly. Černoška svého pána milovala, ale jeho milenky naopak neskonale nenáviděla. Conny se několikrát snažila s ní nějak sblížit, ale kuchařka jí k tomu nikdy nedala příležitost. Dívala se na ni vždycky s pohledem plným nedůvěry a opovržení.

„Co tady hledáte? ” zeptala se Conny nepřátelsky.

Černoška jí neodpověděla, jen nevšímavě prošla kolem ní, zmizela v jednom z pokojů a práskla za sebou dveřmi. Conny se kousla do spodního rtu a běžela dál k balkónu. Přes hustou záclonu pátravě hleděla k piniovému hájku. Všichni, kdo seděli ve vozech, vešli do malé dřevěné chatičky, částečně skryté mezi stromy.

Kdopak to asi může být?

Conny se musela donutit ke klidu. Ne, bylo to příliš riskantní, jít tam a ukojit svou zvědavost. Nesměla se starat o nic, co jí zakazovala Perssonova pravidla hry. Byla jeho milenkou a on ji vydržoval. Do tohoto okamžiku se ze svého pohodlného života nedala ničím vyrušit. Ani se tu moc nenudila. Často se zdržovala v knihovně. Kromě toho stála v každém druhém pokoji barevná televize …

Něco za ní zašustilo. Otočila se.

Byla to Martha Haddricková, ta černá kuchařka, která ve svém životě znala jen dvě místa. Svůj pokoj a kuchyň. Nádherně vyvinutá blondýnka, připomínající Merilyn Monroe, se za ní rozběhla ke schodišti,

„Martho,” zavolala Conny, „počkejte!” Kuchařka nijak nereagovala.

„Martho,” znělo její volání o něco přátelštěji, „potřebuju vaši pomoc!”

Žena se konečně zastavila, nedůvěřivě se na ni podívala, ale nic neřekla.

„Na našem pozemku jsou totiž cizí lidé, a pan Persson tady není. Nevím, co to má znamenat.”

Martha svraštila čelo. Conny ukázala na balkón na konci chodby. Kuchařka tam váhavě došla, podívala se ven – a jako by ji něco uštklo, rychle od okna ucukla.

„Bože můj!” vydechla zděšeně. Conny se tam také podívala. V lesíku se nic nezměnilo. Vozy stály stále na svých místech.

„Co je tam tak strašného, Martho?” zeptala se Conny.

Kuchařka se na ni vyplašeně podívala.

V tom okamžiku z lesíka vyšli nějací muži a nastoupili do aut. Jedním z nich byl Frank Persson.

Černoška polekaně vykřikla a pokřižovala se.

Conny ji chytila za ramena a zatřásla s ní.

„Martho, co se děje?” křičela na ni pronikavě.

Kuchařka na ni hleděla, jako by ji právě teď viděla poprvé v životě.

„Ten mafián,” zašeptala, vysmekla se jí a jak mohla nejrychleji utíkala chodbou ke schodišti. Conny slyšela, jak seběhla se schodů. Pak se zabouchly dveře od kuchyně a v zámku zachrastil klíč.

Kopie Merilyn tam zůstala zaraženě stát a přemýšlet. Celé se jí to ani trochu nelíbilo.

Poslední možnost zmizet! napovídalo jí podvědomí, ale ona ho neposlechla.

Vozy zastavily před domem. Persson z haly zavolal na svoji vydržovanou okrasu domu.

Conny se musela párkrát zhluboka nadechnout, než odpověděla. Srdce jí začalo tlouci rychleji.

„Ano, miláčku, co se děje?”

„Jdi do svého pokoje a zavři za sebou! Tady dole teď nemáš co pohledávat, slyšíš mě?” „Jak si přeješ, drahoušku.”

Conny by nejraději utekla, ale přemohla se a zůstala stát nahoře na schodišti. Muži se odebrali do pracovny. Bosa, jak to předepisovala její úloha Merilyn, sešla Conny tiše se schodů. Ačkoliv měla na sobě jen slabounké šaty a nic pod nimi, stékaly jí po zádech potoky potu. Z pracovny se ozývaly tlumené hlasy.

Nohy se pod ní vzrušením skoro podlamovaly, když přistoupila těsně ke dveřím, aby lépe slyšela. Srdce jí bilo tak hlasitě, až si říkala, že to musí být slyšet i uvnitř v pracovně.

„Já jsem striktně proti!” křičel právě Frank Persson. „Ta dívka je pro nás velké nebezpečí. Proč s ní neuděláme krátký proces a nesoustředíme se na svoje vlastní starosti?”

„Jste jako krvežíznivý šakal!” odpověděl mu někdo.

„A vy jste zase obyčejnej zbabělec!” opáčil Persson.

„Ticho!” zarazil je energicky někdo třetí. „Ani jeden nemáte pravdu. Samozřejmě, že tu novinářku nemůžeme nechat naživu. Má rozsáhlé kontakty v tisku a mohla by nás všechny zničit. Musí zemřít.”

„No tak!” řekl Persson triumfálně. „To je přece přesně to, co už celý čas říkám.”

„Pořád moc mluvíte, Perssone. Odpravíme ji teprve, až přijde její čas.”

„A proč ne hned?”

„Mám takový pocit, že nám ta zrzka ještě neřekla všechno, co ví.” Na chvíli zavládlo v místnosti ticho.

„Ostatně bych vám radil, nezasvěcovat do věci nikoho, byť zdánlivě důvěryhodného,” řekl muž energickým hlasem. Mluvil s lehkým francouzským akcentem. „Právě jsem na letišti ztratil dva z mých nejlepších lidí, zatkla je policie. Ale narazili tam na někoho neznámého, kdo měl očividně stejné zájmy jako my. Zatím nevím, co si o tom mám myslet.”

„Co s tím Englehornem vlastně uděláme?” zeptal se nějaký hlas, který Conny ještě neslyšela.

„To přenechte mým lidem. V tomhle případě používám pouze členů své nejlepší skupiny. Nechci už zažít nějaké další nepříjemné překvapení. Tady něco zmůžou jen specialisti. Jdeme!”

Kroky, které se blížily ke dveřím, Conny hrozně vyděsily. Ucukla a poplašeně se rozhlédla kolem. Bože můj, přemýšlela horečně, ke schodům to už nestihnu! Na další myšlenky už nedošlo, protože se dveře prudce otevřely.

Volala Nelly Moorová.

„Musím vám ještě poděkovat. Nevím, s kým vším máte kontakty, ale zdá se, že fungují. Zatím se mě na to letiště nikdo neptal.”

„Volám proto, že vám hrozí dost velké nebezpečí.”

„To pro mě není nic nového, slečno Moorová.”

„Zařídila jsem, že budete vzat do vazby.”

„Co?” Bobovi Englehornovi málem vypadlo sluchátko z ruky.

„Nedělejte si žádné starosti, není to tak hrozné. Zítra ráno to bude ve všech novinách.”

„Vy jste se snad zbláznila!” na víc se poručík nezmohl.

„Ne, jenom přemýšlela,” odpověděla agentka pobaveně. „Je to docela jednoduché. Pozornost gangsterů se teď stoprocentně obrátila na vás. A to je špatné. Pro vás dokonce životně nebezpečné. Proto budete svými vlastními kolegy vzat do vazby a tudíž pod jejich ochranou. V novinách bude stát, že Sonny Clark je mrtev. Bude tam také zmínka o záznamnících, a fakt, že se mezitím už našly.” Bobovi se konečně rozbřesklo.

„Aha, tím chcete dosáhnout paniky a vylákat protivníky z úkrytů. Na mě přitom zapomenou. A na vás si už také nikdo nevzpomene, což vám poskytne příležitost začít se svojí akcí. Protivníky lehce poznáte. Znamení: plné kalhoty.” Bob se pobaveně usmál. „A co bude se mnou? Kde při té bláznivé hře zůstanu já?”

„Všechno je připraveno,” řekla Nelly tajemně. „Mám pro vás připraven zvláštní úkol. Nejpozději zítra ráno budete propuštěn na svobodu. Myslím, že vaše velká hodina už brzy přijde.” „To doufám,” řekl Englehorn, ale zjistil, že Nelly už dávno zavěsila. „Pekelnice!” zamumlal si pro sebe.

Dveře se otevřely směrem do haly. V posledním okamžiku se Conny přitiskla ke stěně. Dveřní křídlo ji přimáčklo. Bylo veliké a těžké, takže ji bohatě zakrylo.

„Pojedete se mnou, Perssone!” poručil muž s francouzským pří zvukem. „Vezmu vás k vašemu vozu. Štěstí, že řídíte sám a nemáte řidiče.”

„Byl jsem vždycky opatrný,” odpověděl Persson chladně. „Apropo: jste si, Chapline, opravdu jistý, že je ten Heart spolehlivý!” „Myslím, že je mu naprosto jasné, co ho čeká, kdyby se proti mně chtěl postavit.” „Hmm, ale …”

„Poslouchejte, Perssone! Všichni víme, že ho nemůžete vystát.”

„To v tom nehraje žádnou roli,” ohradil se stárnoucí playboy. „Vím jenom, že je to takový příživník, moc se neprojevuje a sám ještě nic dohromady nepodnikl.” Nikdo to už dál nerozebíral.

Conny tlouklo srdce až v krku. Jestli se její pán a vládce teď otočí, určitě ji objeví. Pak pro něj její život nebude mít už cenu jediného centu. Chování toho muže nasvědčovalo tomu, že pro něj nemá valnou hodnotu žádný lidský život.

„Conny!” zavolal Persson směrem ke schodišti.

Na čele ukryté dívky vyrazily kapky potu. Ještě nikdy se tak nebála.

„Conny, sakra, kde vězíš?”

„Co se děje, Perssone? Co od tý holky chcete?”

Teď se v Connyině zorném poli objevil i Pierre Chaplin. Naštěstí stál zády. „Chci jen vědět, jestli je opravdu ve svém pokoji: U ženských člověk nikdy neví, co od nich může čekat… Conny!”

Persson vystoupil na první schod. Pak na druhý. „Chci se jen podívat, proč se neozývá.” Cony zavřela hrůzou oči. Bože, teď mě mají.

„Perssone, nechte tu holku být! Určitě se dívá na televizi, a proto vás neslyší. Nemůžeme riskovat, že nás tu uvidí a pozná.” Frank Persson zaváhal, ale pak přece jen sestoupil se schodů. Několik sekund nato za muži zapadly domovní dveře.

Blondýnka za dveřmi se sesunula k zemi. Hrůzou omdlela a ztratila vědomí, takže ani necítila, jak se při pádu praštila o mohutnou kliku.

Frank Persson řídil svůj vůz hustým provozem. Nervy měl napnuté až k prasknutí. Sakra, myslel si, průšvihy se na mě jen lepí.

Málem vyletěl z kůže, když mu jeho lidé referovali o tom, co se přihodilo na Kennedyho letišti. Už byli od svého cíle jen maličký kousíček, ale zrovna se do toho museli přimotat ti dva Chaplinovi poskoci.

Ještě smutnější na tom ale bylo, že až se Chaplin doví, že on – Persson – se ho pokusil předběhnout svojí sólo akcí, zničí ho.

Tak daleko to nesmí nechat dojít.

Duchapřítomně stáhl všechny svoje lidi. Pouze Nelly Moorovou nechal hlídat. Mezitím byla ale z neznámých důvodů zatčena, a tak mohl odvolat i toho posledního. V tu dobu už byli všichni z jeho maníků mimo New York. Začínala tu pro ně být moc horká půda.

To bylo prakticky všechno, co mohl Persson za stávajících okolností udělat. Měl moc dobrý důvod, aby smrt Sonny Clarka udržel co nejdéle v tajnosti. Jeho poměr k tomuto zabijákovi byl totiž poněkud zvláštní.

Muži, které si zavolal na pomoc, nebyli žádní druhořadí gangsteři. Všichni znali Clarka a nejméně jednou s ním spolupracovali. Tím pádem se jejich jména ocitla v jeho zápiscích. Perssona do té doby neznali. Nejdřív se jim zdálo divné, odkud se o nich dověděl, ale na jeho návrh o spolupráci nakonec přistoupili. Zpráva o těch Clarkových zápiscích je dost vyděsila, Persson je ale patřičně zpracoval a nalákal na spoustu peněz. To zabíralo vždycky – i na ty, kdo už si v životě nahrabali dost a dost. Skutečnost, že měl Persson o věci největší přehled a nejvíc informací, ho povýšila na jakéhosi jejich šéfa. Nakonec to ale dělal stejně všechno nadarmo.

Ba dokonce ještě hůř. Svoji situaci tou aktivitou ještě víc zhoršil. Jako by byl prokletý.

„Probuďte se, slečno! No tak, probuďte se přeci!” křičel nějaký pištivý hysterický hlas. Někdo Conny brutálně lomcoval rameny. Na levé straně hrudi ucítila bolest. Vědomí se jí začínalo pomaloučku vracet a ona se nechápavě rozhlížela kolem.

Plul před ní kulatý černý obličej s vytřeštěnýma očima, ve kterých se zračily strach a hrůza. Martha Haddricková, kuchařka!

Conny Tracyová se nadzvedla na loktech. Měla pocit, jako by se její vědomí pohupovalo na vodě a ona ho nemohla ustálit. Tiše zasténala.

„Pojďte! Pan Persson právě přijíždí! Jestli vás tady takhle uvidí, jste ztracená. Musíte ihned do svého pokoje!” Conny se najednou jako mávnutím proutku vrátila paměť a mozek se jí rozjasnil. Přikývla.

Kuchařka ji vláčela ke schodům.

Conny překvapivě pochopila, že ta zlá uzavřená žena je teď na její straně. „Byla jsem – byla jsem dlouho v bezvědomí?”

„To nevím,” odpověděla černoška, zatímco ji táhla do schodů. K domovním dveřím se blížily kroky. Každým okamžikem musel vejít Persson. Určitě se bude hned chtít podívat na svoji domácí hračku.

„Všechno mě bolí,” sténala Conny. „Musela jsem se pořádně praštit.” V chůzi si rozepnula šaty a rychle se podívala, co ji tam tak bolí.

Ježíšmarjá, pomyslela si. Jestli si Persson té obrovské modřiny nad levým ňadrem všimne, bude si muset vymyslet nějakou přijatelnou historku, aby mu vysvětlila, jak k ní přišla.

Dveře se otevřely a Persson vstoupil do haly právě v tom okamžiku, kdy obě ženy už zmizely ze schodiště a spěšně se rozběhly ke svým pokojům.

Conny rychle zapnula rádio, vrhla se na postel a snažila se uklidnit svůj dech.

Persson vyběhl schodiště a zamířil k dívčímu pokoji. Přede dveřmi trochu zaváhal a pak vstoupil.

Conny sebou překvapeně cukla.

„Ach, to jsi ty, miláčku,” řekla ulehčeně. „O dvě minuty později a byla bych usnula.” Persson se usmál a přisedl si k ní na postel. Fascinovaně hleděl na její velká ňadra. Conny si zapomněla zapnout šaty, když kontrolovala svoje zranění. Políbil ji do úžlabí mezi prsy.

Blondýnka se k němu přivinula. Frank ji ale odstrčil a zvedl se. „Byla si celou dobu ve svém pokoji?” zeptal se. Conny kývla a nevinně sklopila oči.

Sehnul se a políbil ji na ústa. Přitom pohladil její okrouhlá stehna. „Bohužel mám málo času,” omluvil se a odcházel ke dveřím.

Plavovlasá sexbomba se vzpřímila a našpulila rty. Klekla si na posteli a svádivě začala protahovat své vzrušující tělo. Při pohledu na ni se musel Persson zastavit. Teď už neměl sílu, aby odešel z místnosti. Jako očarovaný přistoupil zpět k posteli. Na to, jak na dívku před čtvrthodinou rozčileně křičel z haly, si ani nevzpomněl.

Lehl si k ní na postel, objal to hadovitě se vlnící tělo a rozlil se v něm nádherný oheň vzrušení. Uchopil její obličej a začal ji něžně líbat. Connyiny prsty se zatím snažily rozepínat přezku na jeho kalhotech. Frank jí nedočkavě pomáhal.

A pak už docela zapomněl, jak málo měl předtím času.

Nelly Moorová a Charles Dawton zase po telefonu řešili stávající situaci. „Bonnie Marchová zmizela,” hlásila černooká agentka. „Chce snad podniknout něco na vlastní pěst?”

„To bych neřekla. Její auto stojí v podzemní garáži domu, kde bydlí. Její byt byl hlídán. Zařídil to Englehorn. Ten policista ji viděl přijíždět autem, ale ona se ztratila dřív, než stačil sjet za ní do garáží. Výtah sjel s někým dolů a pak ho zablokovali. Než tam seběhl po schodech, bylo už pozdě.”

„Proč se to dozvídám až ted?”

„Tomu policajtovi to nepřipadalo tak důležité, aby to spěchal ohlásit.” „Co zamýšlíte dál, Nelly?”

„Ten Persson mi nejde z hlavy. Tipuju, že zmizení Marchové by mohl mít na svědomí také on.” „Myslíte?”

„Jak je to vlastně s tou muzikou na párty?” „Všechno jde podle plánu.”

„No, to jste mě uklidnil. Pozdravujte ode mne Malého a Velkého!” „Děkuji, určitě vyřídím.”

Poté, co Persson odešel z jejího pokoje, si Conny ulehčeně oddychla. V domě se rozhostilo ticho. Vrátil se tedy sám, bez svých společníků. Vyhlédla z okna. Právě mířil k piniovému lesíku.

Conny vyběhla ze svého pokoje. Skoro současně vyšla na chodbu i černá kuchařka.

„Oh, slečno, mám takový strach”, šeptala.

„Koho jsi mínila tím mafiósem?” zeptala se Conny.

„Toho s tím francouzským přízvukem. Jsem u pana Perssona už dlouho. Choval se ke mně vždycky dobře a platil mi taky dost. Moc toho o něm nevím, ale cítím blížící se pohromu. Kde je šéf mafie, tam vládne strach a teror.”

„Myslím, že někoho unesli. Vypadá to ale tak, že všechno vyjednává přímo ten mafiózo. Ale proč, když je šéf mafie? Může tím přece pověřit ty ostatní, ne?”

„Prosím, neptejte se mě, slečno. Nesmím říct to, co vím. Pan Persson by zničil mě i vás.” Černoška zaváhala. Pak se rozhlédla kolem sebe a zašeptala: „Všichni mají z něčeho strach. Mafiózo musí být opatrný, nesmí ukázat žádnou slabost. Na jeho místo by se ráda dostala další spousta lidí. A tyhle výměny pozic jsou vždycky spojeny se smrtí.”

Conny se hořce usmála a zašla do pokoje. Tam si obula měkké lehké boty a vyšla na chodbu. „Budu Perssona sledovat a zjistím, o co vlastně jde.”

„Ne, slečno, to nesmíte!” zděsila se kuchařka a nešťastně si zakryla obličej rukama. „Může to být vaše smrt.” Conny na ni zůstala chvíli hledět.

„Udivuje mě, proč jste najednou na mojí straně. Byla jste vždycky taková – no – odměřená.” Martha Haddricková sklonila hlavu.

„Jste jiná, než ty před váma, taková odvážná.” Rukou udělá odsuzující gesto. „Ty ostatní byly jen levné štětky.”

„Děkuji,” řekla Conny neradostně, „ale od mých předchůdkyň se liším pouze tím, že se tu nacházely.v příjemnější situaci a neměli tedy zapotřebí dokazovat svoji odvahu.”

Tiše seběhla se schodů. Kuchařka se za ní starostlivě dívala.

Nepoužila přední východ, ale vyšla zadem, přes terasu a kolem bazénu. Tak ji Persson nemohl uvidět, i kdyby se už od chaty vracel.

Dávala si dobrý pozor, aby byla cestou stále dobře krytá. K chatičce se blížila rovněž zezadu. Konečně tam dorazila. Poslední yardy překonala se zatajeným dechem a nervy napjatými k prasknutí.

Ostrým rozčileným hlasům, které se zevnitř ozývaly, mohla rozumět, až když přitiskla ucho na stěnu z dřevěných nalakovaných fošen.

„Jste grázl!” křičela nějaká žena. „Chcete Hearta poslat pryč, jenom abyste mě mohl oddělat!”

„No, koukám, že jste se spolu nějak spřátelili.” Jízlivě se zasmál. „Je mi líto, že teď budu vaše techtle mechtle muset překazit.”

„Zneužíváte svého postavení, Perssone,” ozval se mužský hlas. „Chcete mi snad vyhrožovat, Hearte?”

„Samozřejmě. Vzpomeňte si na Chaplina! Jestli se tady té dívce něco stane, zničí vás.” „Děkuji za poučení, ale to byste potřeboval spíš vy, Hearte. Když děláte blbosti, jde to také rychle. Rozumíte tomu?”

„Jestli tu někdo dělá blbosti, tak jste to jedině vy.” „Jak to myslíte?”

„Trošku jsem o vás přemýšlel. Věděl jste o zatčení té Moorové a při naší schůzce jste tvrdil, že o zápisnících určitě nemá ani šajnu. Proč jste ji tedy potom nechal hlídat?” „No a co je na tom?” ozval se nejistě.

„Člověk se nemusí ani moc namáhat, a hned přijde na to, kdo od začátku věděl o zápisnících. Jak jste se o nich vlastně dověděl? A co měl znamenat ten zmatek na letišti?” „Vy nechutný slídile!” sykl hněvivě Persson. Pak bouchly dveře.

Conny ztuhla. Persson odcházel z chaty. Blondýna tiše ustoupila.

Persson kráčel ostrými kroky po štěrkové cestě směrem k vile.

Jestli nechci vzbudit žádné podezření, musím tam být dřív než on, pomyslela si Conny.

Na konec lesíka bylo jen pár yardů. Conny to však připadalo jako několik mil. Konečně doběhla na terasu. Rychle ji přeběhla, vlítla do domu a zamířila ke schodům, které vedly nahoru.

Ještě pár sekund, a Persson vstoupí do haly.

Conny udýchaně vyběhla schody, proběhla chodbou a prudce vpadla do svého pokoje. Pak za sebou tiše zavřela dveře. Udýchaně se o ně opřela zády.

Alespoň v jednom měla teď už jasno. Už odtud nemůže pryč. Její náhlý odchod by vzbudil podezření. Musí zůstat až do hořkého konce.

A toho se nevyslovitelně bála.

Conny proklínala své rozhodnutí, použít Franka Perssona jako odrazový můstek k sladkému životu.

Muzikanti se ještě nesešli, chyběli i hosté. Persson se podíval na hodinky. Ještě pár minut. Pak se před jeho vilou strhne hotový uragán. Jeho párty byly označovány za nejbombastičtější a nejuvolněnější, proto byly také tak oblíbeny. Frank Persson se vždy svou vlastní dobrotou a rozjařenou náladou sám staral, aby jeho večírky byly nezapomenutelným zážitkem.

Tenhle večer se ale jeho pověstná dobrá nálada ještě nedostavila.

Před chvíli sem dorazilo všech šest jeho spojenců. Stirling Heart byl u novinářky a hlídal ji.

„Co se stalo, Perssone? Jste nějak nervózní.”

Frank sebou trhnul, otočil se a překvapeně zíral na Chaplina.

„Přijeli jsme všichni společně.”

„Nechápu, proč jste přišel i vy. Ještě nikdy jste na žádném mém večírku nebyl.” Mafiózo se na něj dlouze zadíval. „Řekněte mi, čtete vlastně nějaké noviny?” Persson nechápavě zavrtěl hlavou. „Ne. Proč?”

„Protože dnes večer tam vyšel zajímavý článek.” „Článek?” opakoval Persson.

„Byla v něm řeč o jistém poručíku Englehornovi, který byl vzat pod policejní ochranu, protože se nalézá v nebezpečí života. Našel totiž zápisníky zabijáka jménem Sonny Clark.” Frank Persson smrtelně zblednul.

„Co to říkáte?” zeptal se nevěřícně.

„Slyšel jste správně. Článek neuvádí žádné detaily. Byli odhaleni dokonce i ti cizí gangsteři.”

„Ale – ale od koho ten článek je?” „Přemýšlejte přece, můj drahý.” „Englehorn?”

„Ten poručík není policejní president New Yorku. Nemůže dělat, co se mu zachce. Policie si dává většinou dobrý pozor, aby takové věci udržela v tajnosti. Teď se o tom ale každý potrefený dozvěděl.”

„Pak přichází v úvahu jedině ta Moorová.”

„V tom článku stálo, že Moorová byla zatčena. Je prý podezřelá z vraždy kapitána Reeda.”

„Aha, vlastně byl zavražděn v jejím bytě,” řekl Persson zamyšleně. Pierre Chaplin ho najednou chytil za klopy.

„Cože?”

Teprve teď si Persson uvědomil, že se prozradil. Bleskurychle zareagoval.

„Dejte ty ruce pryč, Chapline! Nikdo se mnou nebude takhle jednat, ani vy ne.” Mafiózo byl překvapen tím ostrým výpadem a o krok ustoupil. „Poslouchám!” řekl ostře.

„Jeden z mých mužů se stal náhodou svědkem Reedovi smrti. Nejdřív tu věc vůbec nepochopil. Teprve, když se dozvěděl, že kapitán Reed je mrtev, svitlo mu. Reed byl zastřelen z vrtulníku ve střešním bytě té callgirl. Proto Moorovou taky podezřívám. Stačí?” Mafiózo kývnul.

„Okej,” řekl. „Vrátíme se tedy k předešlému tématu. Nebudeme se přece vyčerpávat vzájemným podezříváním.” Persson věděl, že ta věc není zdaleka vyřešená, jen trochu odložená. Mafiózovi člověk jen tak něco nenamluví. Dalo mu velkou práci nedat na sobě znát strach.

„Myslíte si, že Bonnie Marchová s tím má něco společného?” zeptal se. Pierre Chaplin kývnul.

„Přinejmenším nepřímo. Je to osoba, která má nejužší kontakty s tiskem. Dovedu si představit, že už někoho informovala, ještě než jsme ji unesli. Proto jsem se postaral, abychom tu dnes večer byli všichni. Bonnie Marchová se stala klíčovou figurou. Ví toho už tolik, že nás může odhalit.”

„Chcete se, o ni postarat hned?”

Mafiózo se na něj podíval nevyzpytatelným pohledem.

„Ne, chtěl bych ještě chvíli počkat.”

„Na co?”

„Stirling Heart,” řekl Chaplin jenom. Persson zalapal po dechu.

„Já mám takový pocit, že si s tou holkou začal nějaký techtle mechtle.”

„Ten pocit mám i já. Dostal jsem podezření, když ji chtěl dobrovolně hlídat i během párty. To by nikdy neudělal. Nejspíš tu malou dračici drží pod ochranou.” Persson zaťal pěsti.

„Když dovolíte, vzal bych si tu věc sám na starost.” Pierre Chaplin ho zadržel. „Ne, alespoň ne hned. Nechal jsem před chatou dva z mých osobních strážců. Ohlídají je oba dva a snad se doví i něco důležitého. Jděte tam, až bude párty v plném proudu.”

Velký Ole Eriksson v davu Nelly ihned objevil a nasměroval Jerry Armstronga směrem k ní. Malý jen kývnul. Nesměli s Nelly mluvit, měli se držet jen v povzdálí. Nikdo si nesměl všimnout, že se znají.

Nádherná agentka byla oblečena relativně decentně. Vykrojené večerní šaty byly dostatečně dlouhé a odhalovaly jen polovinu zad. Přitažlivost jejího přirozeného vzezření byla ale přesto tak silná, že se na ni v momentě obrátila pozornost většiny přítomných mužů.

Nelly měla nakrátko střiženou černou paruku a nalíčená byla tak, že působila dojmem mladičké dívenky. Ole si ji musel pořádně prohlédnout, aby ji vůbec poznal. Uslyšel, jak někdo říká:

„Páni, tu prvotřídní holku vůbec neznám. Kdo to je?”

Někdo mu odpověděl: „Představila se, myslím, jako Irena Karinsová. Asi nějaký Perssonův zvlášť dobrý úlovek.”

„Já myslel, že je výhradně na blondýnky?”

„Možná že byl, ale tahle holka má v těle ďábla. Myslím, že ho očarovala. Už čtvrt hodiny z ní nespustil oči.”

Ole se spokojeně usmál. Zdálo se, že všechno klape.

Pauza skončila. Jerry si sedl za klavír a spustil sólový part. Pak se připojil zbytek kapely

a Ole začal foukat do saxofonu.

Na parket vpluly první taneční páry. Nad nimi se klenulo čisté hvězdnaté nebe. Bylo dost teplo. Šikovně naaranžované reflektory dokreslovaly scenérii a hladinu bazénu proměnily ve stříbřitě lesklou plochu. Frank Persson vyzval k tanci Nelly Moorovou. Usmála se na něj tak, že ho až polilo horko a odešla s ním na parket. Tančili s odstupem. Persson očarovaně hleděl na poprsí své tanečnice.

„Velký Frank Persson,” zašeptala agentka a zasmála se.

Persson podrážděně vzhlédl. Nevěděl, jak ta slova byla míněna – zda ironicky nebo vážně.

„Divím se, že jsem si tě nevšiml už dřív, děťátko,” řekl, aby vůbec něco řekl. Pokrčila rameny.

„Žádný div, jsem tu dnes poprvé.” „Jak se vám to podařilo?”

Černooká Nelly se k němu naklonila. Perssonovi vnikla do nosu dráždivá vůně jejího parfému. Jeho srdce nedobrovolně začalo tlouci o pár taktů rychleji.

„Kde je vůle, najde se i cesta,” zašeptala. Svou roli naivní sexbomby s trochou rafinovanosti hrála bezvadně.

„Proč nemáte vlasy na blond?” zeptal se přestárlý playboy.

Zasmála se.

„Myslíte, že by vám to nějak pomohlo?”

Přitiskl ji k sobě, až ucítil její okrouhlé tvary.

„To si myslím,” řekl sebejistě.

Agentka se od něj odtáhla. Persson ji chtěl zadržet, ale byl překvapen, jakou sílu to dívčí tělo dovedlo vyvinout. „Dráždíte mě, děvče.”

„To mě udivuje.” Nelly se k němu znovu přitiskla, ale už vypadala chladně a vážně. „Chcete přece zastínit Pierra Chaplina.” Ztuhl.

„Vy ho znáte?” zeptal se udiveně.

„Proč ne? Viděla jsem ho tu. Ale v momentě zase zmizel.” „To taky musel.”

„No, no, to ale nezní pěkně. Ví už něco o té vaší sólo akci?”

Perssona jako by zasáhl blesk. Musel se hodně namáhat, aby se ovládl. Chtěl něco říct, ale hlas mu vypověděl službu.

„Kdo je vlastně ta blondýna tam naproti? Pořád se sem dívá.”

Persson se mimovolně podíval tím směrem. Stála tam Conny Tracyová. Na sobě měla bílé šaty, které nádherně zdůrazňovaly její postavu. Hluboký výstřih vystavoval na odiv skoro vše, co má pro muže tak velkou cenu.

Conny se rychle otočila a začala se věnovat muži, který se k ní tiskl a očividně po ní chtěl víc, než mu byla ochotná dopřát.

Ten pohled byl dostačující. Rozčilení z předchozího tématu z Perssona trochu opadlo. Černovlasá agentka se k němu přitiskla těsněji. Zase ucítil ten dráždivý parfém a také pružný tlak jejích kulaťoučkých ňader. Nelly se pohybovala jako gazela, tančila, jako by v životě nic jiného nedělala. Persson zatřepal hlavou, aby si mohl utřídit myšlenky. Nelly si položila hlavu na jeho rameno.

Nemohl nic dělat. Tiskl to vlnící se tělo těsněji k sobě. Dotkly se ho její stehna. Bezmocně se snažil potlačit v sobě vzrušení.

Ten pocit byl nepopsatelný: Persson zapomněl na všechno kolem sebe, ačkoliv ho mozek usilovně varoval. Fascinující žena, která s ním tančila, byla jako omamný jed. Pak najednou dohrála hudba a kapelník ohlásil jednu delší přestávku. Persson se probudil jako ze sna.

Nepřítomně vedl svoji partnerku k jejímu místu. V její chůzi bylo něco fascinujícího. Persson spolkl knedlík, který se mu předtím udělal v krku a s obtížemi ze sebe vysoukal. „Zatančíme si spolu ještě?” zeptal se. „Teď se musím bohužel věnovat dalším hostům.” „Domluveno.”

Nelly ho lehce políbila na tvář tak, že to cítil ještě dlouho potom, co už stál před Pierrem Chaplinem.

„Myslím, že jsme čekali už dost dlouho,” řekl mafián. „Je příznivá doba. Za tohohle hluku nemůže nikdo nic slyšet, i kdyby se to odbylo trochu hlučněji.”

Persson jen přikývnul a nalil si silný drink. Alkohol jeho hrdlem prudce proudil jako žhavá láva.

Persson už byl zase v pořádku. Bez dlouhého otálení šel na věc.

„Jak dlouho chceš ještě čekat, Stirlingu?”

„Už ne moc dlouho, miláčku. Dokud zase nespustí hudba.”

Bonnie se zachvěla.

„Nevím, jestli to zvládnu.”

Něžně ji políbil na sametové rty.

„Musíš. Článek, který dneska večer vyšel v novinách nám to celé ulehčil. Dáš mi pár ran přes tvář, aby to vypadalo, že jsem se s někým pral. Pak se schováš do skříně v rohu. Doběhnu do domu a řeknu Perssonovi, že tě někdo neznámý vysvobodil. Budou tě hledat všude, jenom ne tady v chatě.”

„Je to dost riskantní, miláčku.”

„Musíme se přece …”

Dál nepokračoval.

Dveře se najednou otevřely.

Trhli sebou.

Stál tam Persson a pusu měl zkřivenou ve škodolibém úsměvu.

„To je ale zajímavé.”

Stirling Heart zblednul a sáhl po pistoli.

„Opatrně miláčku!” zařval Persson a ukázal zbraň ve své ruce. „Jsem rychlejší než ty.” „Zničím tě, ty prase!” zasyčel Heart nenávistně. Persson se jen škodolibě zasmál.

„Jak to chceš udělat, co?” Přistoupil k němu o pár kroků blíž.

Bonnie svěsila beznadějně hlavu a tiše se rozplakala.

„Jdi od ní!” poručil mu Persson a pohrozil mu pistolí.

Heartovi nezbývalo nic jiného. Přitisknutý ke zdi se sunul ke stolu.

Persson se blížil k plačící dívce, aniž by svého protivníka spustil z očí.

Vedle postele zůstal stát.

„Nádherný plán jste si vymysleli. Jenom jste zapomněli na jednu maličkost: na mě!” Přesvědčil se, zda jsou pouta na dívčích rukou pořádně utažená. Rusovláska zvedla prudce hlavu.

„Za tohle jednoho dne pořádně zaplatíte!” plivla mu do očí.

Persson jí vlepil facku. Ale takovou něžnou, podle svých gentlemanských způsobů. „Mlč!”

Novinářce začal z koutku úst vytékat pramínek krve. Chtěla se na něho vrhnout, ale pouta jí to nedovolovala.

„A teď ty, příteli,” řekl Persson směrem k Heartovi. Muži stáli jen pár kroků do sebe.

„Co – co chceš dělat?” zeptal se Heart roztřeseným hlasem. Nozdry se mu divoce rozevíraly a smršťovaly, rty se chvěly, víčka poplašeně mrkala. „Nejdřív mi dej svoji zbraň.”

Heart zaváhal. Perssonův prst se pomalu sunul ke spoušti. Heart podlehl. Chvějícími se prsty vysoukal pistoli z pouzdra a nechal ji spadnout na zem.

Persson v ten moment nedával pozor na červenovlasou novinářku, která seděla za ním na posteli.

Bonnie se vzpamatovala z šoku a byla odhodlána ke všemu. Persson si nevšiml, že

Heart dívce o něco povolil provazy na nohou. Bez větší námahy si je proto mohla stáhnout. Pomalu se o to tedy pokusila a přitom ho bedlivě sledovala.

V tom okamžiku se k ní ale Persson otočil a ihned pochopil, o co se pokouší.

Jeho pravačka ji udeřila podruhé.

Úder ji srazil na postel.

Stirling zrudl.

Vrhl se na Perssona.

Z jeho pistole vyšlehl plamen. Rána výstřelu byla však tlumičem zmírněna na tiché cvaknutí.

Stirling Heart se zastavil v letu. Pak dopadl na podlahu, těsně před postel. Bonnie bolestně vykřikla. Výkřik pak přešel do tichého pláče. Persson brutálně kopl nohou do svého mrtvého protivníka. Mezi dveřmi se objevili dva muži a udiveně se rozhlíželi. Dívka vzhlédla.

„Pomoc!” zakřičela a očekávala vysvobození. Její očekávání bylo však plané. Byli to Chaplinovi nohsledové.

Conny Tracyová byla ostražitá. Stále sledovala, jak Persson tančí s krásnou černovláskou. Kdo je ta cizinka?

Je to snad kousek Perssonovi tajné minulosti? Najednou se oba podívali směrem, kde stála.

Ten týpek, co ji obtěžoval svou dotěrností, jí už šel na nervy. Ještě chvíli snášela jeho oplzlosti a pak se jí podařilo utéci. Persson mezitím zmizel!

Její krásná hlavička začala pracovat. Myslela na chatu v piniovém lesíku. Je snad tam?

Conny se ta věc nelíbila. Chtěla se na to podívat blíž. Ve vhodném okamžiku opustila hlučnou společnost, která v tu chvíli čítala asi osmdesát lidí. Kravaty mužů se začaly uvolňovat, dámy si foukaly za výstřihy. Za pár okamžiků začnou hledat osvěžení v chladivé vodě bazénu. Ale to už tam Conny nebude.

Udýchaně dorazila k lesíku. Smích a křik hlučného večírku tam skoro nedoléhal.

Zato ale bylo slyšet něco jiného. Z chaty se ozývaly vzrušené hlasy. Dveře byly otevřené. Najednou zazněl výkřik, který Conny projel celým tělem.

Pak se u chaty objevili dva muži a šli blíž. Conny už si myslela, že ji uvidí, ale oni vstoupili dovnitř.

Blondýna toho viděla dost. Jako šílená odtud utíkala pryč. Vražda! Znělo jí poplašeně v hlavě. Stala se tam vražda! Běžela po upraveném trávníku mezi stromy a okrasnými keřem. Ještě dvacet kroků k terase. Právě míjela starý strom se širokým kmenem, když v tom ji něco spoza stromu chytlo bolestivě za ruku a strhlo do stínu. Otevřela pusu, aby zavolala o pomoc, ale něčí dlaň jí zakryla ústa. Bránila se ze všech sil, ale proti muži neměla žádnou šanci. Proto se raději podvolila.

„Když mi slíbíte, že nebudete křičet, odkryju vám tu pusu,” řekl muž. Jeho hlas nezněl nijak nebezpečně.

Conny kývla. Muž sundal dlaň z jejích úst.

„Kdo – kdo jste?” zašeptala.

„Jmenuju se Ole Eriksson, jsem muzikant.”

„Co ode mne chcete?”

Tmou se blížily kroky.

Oba zpozorněly.

„Hej, Velký, kde vězíš?” zavolal někdo.

„Pojď sem, Malý, stojím za stromem!”

Blížila se k nim zavalitá postava. Byl to Jerry Armstrong.

Ole se zase obrátil k dívce.

„Jste přece Perssonovo děvče, že?”

Blondýna zakývala.

„Co je to s vámi? Celou dobu mi připadáte nějaká divná. Proto jsem vás taky sledoval.” Conny vzlykala a zakryla si dlaněmi obličej.

„Myslím, že se stala vražda,” vysoukala ze sebe vyděšeným plačtivým hlasem.

Malý a Velký se tu objevili, jako by spadli z nebe. Po tom, co jim řekla Conny, se zdálo, že v chatě drží Persson Bonnii Marchovou. „Ticho!” zašeptal Jerry. „Tam někdo jde.”

Persson vyšel z chaty a odcházel po štěrkové cestě. Ole se za ním chtěl pustit, ale Jerry ho zarazil.

„Nech ho, Velký! Nelly si s ním poradí líp. Vyřídíme ty dva v chatě. Je na čase, abychom se konečně pustili do práce.”

Conny se překvapeně dívala z jednoho na druhého. Byla hrůzou tak zesláblá, že se jí podlamovala kolena. Ale ti dva se o ni už moc nestarali.

„Jestli je vám už líp, srdíčko, vraťte se zpátky ke společnosti,” naklonil se k ní blonďatý dlouhán. „Je lepší, když vás bude mít Persson na očích. Ale nikomu nesmíte ani slovíčkem říct, co se tu stalo!”

Mezitím se Persson ztratil z jejich dohledu. Krásná blondýnka se vydala po jeho stopách.

Jerry došel ke štěrkové cestě a potácivě se začal přibližovat k chatě, zatímco Ole to bral opačnou stranou. Jejich domněnka se potvrdila.

Oba chlápkové stáli mezi dveřmi a hlídali. Když zpozorovali blížícího se Jerryho, vyměnili si udivené pohledy a vyšli před chatu, kam Malý právě dorážel.

„Ah,” škytal, „hospoda je – je ještě otevřená?” Škyt.

„Můžete,” škyt, „žíznivému pocestnému pomoci jedním,” škyt „žejdlíkem piva svlažit vyprahlé,” škyt, „hrdlo?”

„Zmizni!” vyjel na něj jeden z nich.

Zůstal stát tři kroky před nimi, se svěšenými rameny a široce rozkročenýma nohama. Potácel se jako tráva ve vichřici.

„Hi, jak to, že jste najednou čtyři,” škyt. „Zvláštní,” škyt, „zvláštní rozmnožování kamarádů.”

Těžká výslovnost těch slov mu zamotala jazyk. To už byl ale Velký připraven a mířil na ně pistolí. „Pracky nahoru!” křiknul.

Oba gangsteři zůstali stát jako solné sloupy. Malý bleskurychle vystřízlivěl, přiskočil k nim a odebral jim zbraně.

Ještě než se stačili vzpamatovat, praštil Velký oba pažbou revolveru a oni se skáceli k zemi.

Podivní muzikanti vběhli do chaty.

Na posteli ležela Bonnie Marchová. Spoutaná a zbitá. Oči měla skelné a z úst jí vytékal potůček krve. U jejích nohou ležel mrtvý Stirling Heart.

Jerry Armstrong zezelanal. Nemohl vidět krev a musel se ihned obrátit. Chvějícími se prsty si rozepnul knoflíček u košile a zhluboka dýchal. Ole se mezitím postaral o novinářku a rozvázal jí pouta.

Bonnie se mu vyděšeně pověsila kolem krku. Byla úplně bez sebe.

„Jenom klid, už je všechno v pořádku,” chlácholil ji Velký.

Rusovlásce se vracelo plné vědomí.

„Postarej se o to děvče,” křikl ode dveří Jerry, „jdu zpátky a zavolám pomoc!” Podíval se na mrtvolu a zase se mu přitížilo. Ole se posměšně zašklebil. Pak mrkl na hodinky. „Ksakru, pauza už skončila.”

„Ale co, bez nás stejně nemůžou začít hrát. Zavolám poručíkovi Englehornovi,” řekl už zase nevzrušeně Jerry.

„Ale nesmí sem přijet hned se stovkou rozběsněných poldů,” upozornil ho Ole. „Nikdo se zatím nesmí nic dovědět. Nelly musí mít dost času, aby z Perssona dostala co nejvíc.”

Jerry Armstrong už ho neposlouchal.

Naštěstí měl ale stejný názor jako jeho kolega.

Frank Persson držel černovlasou Venuši kolem ramen a pomalu se s ní procházel. Blížili se k domu.

„Půjdeme na chvíli dovnitř?” zeptal se nevinně. „Tady venku je příliš hlučno. Nedá se tu vůbec bavit.” Atraktivní agentka se zasmála.

„Copak mi chcete ukázat, Franku. Vaši sbírku známek?”

Vyslovení jeho jména ho přímo elektrizovalo. Otevřel dveře a vstoupili. V hale svítilo jen tlunené světlo a Persson neměl v úmyslu rozsvěcovat jakékoli další. Zavřel za sebou dveře. Hluk zůstal za nimi.

Z jedné místnosti doléhala do haly pomalá tichá hudba. Persson musel krotit své vzrušení. Připadal si jako mládeneček, který zůstal s dívkou poprvé o samotě. Vedl Nelly k několika křeslům v rohu vstupní haly. Po cestě se k němu přitiskla a opřela mu hlavu o rameno. Perssona polilo horko.

„Ještě jste mi neřekla svoje jméno,” poznamenal, než si sedli.

Nelly se klokotavě zasmála.

„Říkejte mi Irena.”

Persson si sedl těsně vedle ní.

„Bože, jak mě vzrušujete.”

„Vy mě také,” vydechla a políbila ho na rty. Objal ji a chtěl ten polibek prodloužit, ale Nelly zvrátila hlavu a vyprostila se z jeho sevření. Persson si pokusil urovnat myšlenky v hlavě. „Co – ehm – co jste vlastně předtím mínila svojí poznámkou?” Nelly se začala dělat hloupou. „Jakou poznámkou?”

„Říkala jste něco o sólo akci a o tom, jestli to ví Chaplin.” Černooká Venuše se zářivě zasmála.

„Ach tak. Zajímalo mě, co říkal mafiózo na to, když jste si pozval cizí lidi, aby se pokusili najít Clarkovy zápisníky?”

Persson ucukl, jako by ho uštkla zmije. „Co – co o tom víte? Kdo vlastně jste?”

„Pojil mě se Sonnym zvláštní vztah, proto vím samozřejmě i o věcech, o kterých nikdo jiný nemá ani potuchy.”

Persson ji chytil pevně za ramena. V jeho očích se objevily nebezpečné ohníčky.

„Co – co o tom víš?”

„Bolí mě to,” řekla chladně Nelly.

Persson ji pustil a díval se na své chvějící se ruce. Dívka se laškovně zasmála a otřela se o něj ramenem.

„Proč jsi tak nervózní? Pojí nás víc, než si myslíš. Po tom, co mi Sonny všechno řekl, jsem na tebe byla moc zvědavá.” Horce mu dýchla do ucha. Nereagoval. Jemně mu zajela rukou do vlasů a přitáhla si jeho hlavu ke své. Persson ji jednou rukou netečně objal. V hlavě mu horečnatě vířily zmatené myšlenky.

Najednou se od ní odtrhl, a v pravačce se mu jako kouzlem objevila pistole s tlumičem.

„Odkud znáš mého bratra?” zeptal se ostře. „Ven s tím! A běda, jestli lžeš! Zničím tě!”

Byl rozrušený na nejvyšší míru.

Nelly se pomalu zvedla a o krok se k němu přiblížila.

Persson nedůvěřivě ustoupil.

„Tvůj bratr si na tebe moc nepotrpěl, Franku,” řekla sladce. „To – to není pravda.”

„Tak proč o tobě tak špatně psal ve svých zápisnících? To byl také hlavní důvod, proč jsi měl takový strach, aby se zápisníky nedostali do rukou tvých newyorských přátel, že? Nesměl je dostat nikdo, kromě tebe.”

„Mlč!” vyjel na ni. „Nepotřebuju ty pitomý zápisníky. Beztak vím všechno – všechno, slyšíš!?” Divoce se zasmál.

„Konečně byl jsem jeho jediný příbuzný – jediný, kdo celý ty léta věděl, kdo vlastně opravdu je. Se vším se mi svěřoval. Kdybych chtěl, mohl bych všechny jeho zákazníky poslat k čertu. Kdybych ty zápisníky měl v ruce, mohl bych zůstat stejně neznámý jako můj bratr a na všechny pořádně přitlačit. Měl bych moc, lásko moje, moc – větší než tenhle ubohý Pierre Chaplin a celá ta banda okolo. Hahaha, kdyby věděli…”

„Kdyby o tom měli nejmenší ponětí, byl bys už dávno mrtvý. Žádný div, že se za všech okolností snažíš ty zápisníky získat. Je jasné, jaké nebezpečí pro ně pro všechny představuješ.”

Persson zvedl pistoli. Jeho ukazováček se usadil na spoušti. V tom okamžiku se rozsvítilo světlo.

Ve dveřích stál Jerry Armstrong a revolver v jeho dlani hlasitě zaburácel. Kulka vystřelila překvapenému Perssonovi zbraň z ruky.

Nelly vyskočila, zvedla ji a namířila na zraněného muže. Pak klesla vyčerpaně zpátky do křesla.

Persson se chytil za krvácející ruku a bolestí klesl na kolena.

Jerry pospíchal starostlivě k Nelly.

Zavrtěla hlavou.

„Už je to dobrý, Malý, jsem v pořádku. Postarej se radši o bratra Sonnyho Clarka. Je pro nás velmi důležitý. Teď, po tom, co se přiznal, musí vyklopit i to, kdo všechno byl do té jejich hry zatažen.”

Jerry nechápavě kroutil hlavou.

„Vlastně jsem šel do domu jenom proto, abych zavolal Englehorna a jeho lidi. A taky bych to udělal, kdybych si nevšiml, co se tu právě rozehrává. Řekni, kde jsi vzala všechny ty moudra, cos mu tloukla do hlavy?!”

Nelly se lišácky zasmála a v ústech jí zasvítily dvě řady bělostných zubů.

„Nic přesného jsem, Jerry, nevěděla, jenom jsem se ledacos domnívala.” Půvabně se rozvalila v křesle a uhlově černé oči jí spokojeně zazářily.

Jerry Armstrong telefonoval, aniž by Perssona spustil z očí. Na to, že to byl obávaný gangster, byl teď totálně zlomený a už minimálně nebezpečný.

Když pak později policie pod vedením poručíka Englehorna hermeticky uzavřela okolí domu, začaly pro ni bohaté žně, Nelly Moorová zase jednou odvedla skvělou práci.